Po takové době v zahraničí je nutné si doma vyběhat spoustu záležitostí. Něco jde jako po másle, něco je složitější. Rozhodně nestačí se jen přestěhovat, najít si práci a o nic jiného se nestarat.
Z Číny jsme přes Varšavu doletěli domů před asi dvěma týdny. Jak celá cesta i s testováním probíhala si můžete přečíst tady: https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773515 K tomu jen doplním, že po nás za celou cestu nikdo nechtěl vidět výsledky testů, a to ani na letišti v Praze. Kdybychom byli pozitivní, tak to nikdo ani neví. I když, kdyby v Šanghaji zjistili, že jsme pozitivní, nikam bychom neodletěli, rovnou by nás dali do izolace. Online jsme vyplnili příjezdový formulář, ten také nikdo vidět nechtěl. Pouze na cizinecké policii, kde jsem potom byla přihlásit manžela, se ptali, zda jsme to vyplnili. Stačilo ale jen ukázat, že máme QR kód. Mohla jsem jim ukázat jakýkoliv a nepoznali by to.
Přestože v době našeho odjezdu bylo v celé Číně daleko méně případů nákazy než v ČR, i tak byla u nás zařazena do extrémně nebezpečných krajin - jen proto, že ČR u nich byla na seznamu nebezpečných zemí. Myslím ale, že s příhlédnutím k tomu, kolik tady bylo případů a jak neprůhledná a chaotická opatření máme, se to dá pochopit. Pro nás to znamenalo zůstat v domácí izolaci pět dní a poté se objednat na testy. Izolaci jsme dodrželi, ale když si vezmu, že jsme bydleli s rodiči, tak mi to nedávalo moc smysl. Táta musel chodit do práce, i když jim náš příjezd hlásil dopředu - nikoho to nezajímalo. Pokud si ale vezme z práce volno, musí si k tomu vzít dalších pět dní, po dobu kterých má být doma v izolaci, než se do práce vrátí.
Neměla jsem ještě svou zdravotní kartičku, tak jsem si za PCR test musela také zaplatit. Překvapilo mě, že se ceny na různých místech liší. Nakonec jsme zašli na parkoviště před jedno obchodní centrum, kde jsme bez čekání byli hotoví za pár minut a za jednoho zaplatili 814 Kč. Upozornění přišlo smskou a výsledky poté emailem - česky a anglicky, to je paráda. V Šanghaji jsme si druhý den museli výsledky vyzvednout. Ani výsledky těchto testů po nás nikdo nepožadoval, kdybychom si je neudělali, asi by se také nic nestalo.
Dva roky jsem kvůli pandemii nebyla doma, a tak jsme první týdny trávili hlavně s rodinou, po výletech, užívali si jídla, sluníčka a prostě byli hlavně doma. Je ale potřeba se tady zabydlet i oficiálně, a tak jsem musela hned po výsledcích testů začít běhat po úřadech. To byla moje noční můra už dlouho před návratem. V Šanghaji to pro mě bylo jednoduché. Po příjezdu jsem se nahlásila u strejdy policisty na místní stanici, s podpisem pracovní smlouvy se mi vyřešilo pojištění i vízum (jen jsem musela vyplnit přihlášku, zajít na zdravotní prohlídku a vyfotit se) a ve všem mi asistovala Číňanka z lidských zdrojů, která mě dokonce všude odvezla a fronty vystála za mě. Od školy jsem měla zaplacených pět dní na hotelu, než si najdu podnájem. Najít si něco schopného v Šanghaji také není snadné, ale za pět dní se to stihlo.
Co se týče mě, první kroky vedly na Úřad práce. Tentokrát jsem si kvůli těhotenství nic dopředu totiž nehledala, tak abych neměla díru v životopise a nemusela si platit zdravotní pojištění sama. Sice mi řekli, co si mám donést, ale pár dokumentů opomenuli, tak jsem tam musela nadvakrát. Na mé zařazení do systému mají prý měsíc, tak dlouhá doba mě překvapila. Naštěstí paní byla hodná, a když jsem jí řekla, že jsem už objednaná k lékaři, vmáčkla mě na další schůzku hned následující týden, to už jsem dostala potvrzení, se kterým jsem mohla zajít na zdravotní pojišťovnu. Tam jsem doložila pracovní smlouvu, kde stálo, že mi hradili pojištění, k tomu dodala i čestné prohlášení podepsané a orazítkované školou, a vydali mi kartičku. Vhledem k tomu, že jsem za poslední tři roky nepracovala v ČR ani ve státě EU, nemám samozřejmě nárok na žádnou podporu. Žádost si prý můžu podat, ale zamítnou mi ji a musela bych si ji vyzvednout osobně - zbytečná cesta na úřad. Paní mi poradila, abych si zašla vedle na sociálku, že bych mohla mít nárok na nějaké sociální dávky. O tom jsem neuvažovala, protože si samozřejmě budu hledat práci, ale zkusila jsem to, abych viděla, jak to u nás všechno funguje.
Budova stojí hned vedle. Přestože jsem podle pořadníku před sebou neměla nikoho, počkala jsem si 40 minut, než si mě zavolali. Tam paní zjistila, že jsem na špatné přepážce, a že mě tedy přehodí na tu správnou. Měli tam totiž jen přepážky 1, 2, … a netušila jsem, která je ta moje. Tam jsem čekala dalších dvacet minut. I tam byla paní hodná, všechno mi vysvětlila a dokonce si vzala na pomoc pro jistotu i kolegyni. Prý bych mohla mít nárok na příspěvek na bydlení. Když jsem ale popravdě řekla, že v bytě budu bydlet s manželem, cizincem ze země mimo EU, kterému teď vyřizuji přechodný pobyt, i tahle možnost padla. Musel by v ČR bydlet prý minimálně rok, abychom na tento příspěvek měli nárok. A je jedno, jestli máme práci nebo ne. Poradila mi, abych si zašla vedle na Hmotnou nouzi, že tam mají možná jiná kritéria. Tam už jsem čekala jen 10 minut. Dostala jsem k vyplnění Žádost o příspěvek na živobytí, Informace o užívaném bytu, Doklad o výši měsíčních příjmů, Prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech a dva papíry s poučením. Spousta papírování… Ani na to samozřejmě nebudu mít nárok. Původně jsem měla celý návrat domů naplánovaný jinak, ale zasáhla do toho nekončící pandemie. Nevadí, zvládneme to i tak.
Tímhle pro mě běhání po úřadech ještě nekončí. Musím říct, že jsem zatím nenarazila na nikoho nepříjemného. Na druhou stranu ten čas strávený v čekárnách, čekací lhůty na to, než něco vyřeší, zavedou do systému, než oběhnete všechna místa… Naše město není tak velké, ale pokud cestuji MHD, mám kolikrát dost honičku, abych všechno stihla v jednom dni. Je totiž polední pauza, některé dny se určité úřady neotevřou veřejnosti. Přestože Šanghaj je obrovské město, kde metrem přejíždíte kolikrát i dvě hodiny, všude je spousta lidí, většinou se nedá objednat dopředu, tak tyhle věci šlapou jako na drátku. Tam, kde se dělají fronty, funguje hodně přepážek, aby to odsýpalo, v čekárnách jsou hlídači a pracovníci, kteří se vším ochotně poradí, aby člověk dorazil k okénku připravený a danou záležitost vyřešil co nejrychleji. Spousta věcí dnes lze vyřídit online, takže ušetříte jak čas, tak papír. A jak už jsem kdysi psala, nikdy se mi nestalo, že by nám tam řekli: “S tím se nedá nic dělat. Nejde to.”
A manžel?
Největší hrůzu jsem měla z vyřízení přechodného pobytu pro manžela a uznání našeho manželství. Zdá se ale, že bezdůvodně, protože zatím všechno jde jako po másle. Cizinci, kteří zatím nejsou zavedení v systému, se nemohou objednat dopředu. Na úřadě bývá často hodně lidí, a tak tam člověk musí dorazit brzy ráno, aby měl šanci, že dostane pořadové číslo. Když jsem tam z jiných úřadů dorazila kolem desáté, už bylo plno až do zavíračky. Co bylo potřeba předložit?
Žádost o přechodný pobyt, pas, jednu fotografii, originál oddacího listu, superlegalizovanou do češtiny přeloženou kopii oddacího listu, zdravotní pojištění, potvrzení o zaplacení zdravotního pojištění, razítko, že je nahlášený na cizincké policii. Paní mi ještě poradila, abych přinesla i svůj pas, kde mám čínská víza a razítka jako důkaz, že jsem tam dlouhodobě žila, a svůj těhotenský průkaz - tak manželovi vše vyřídí přednostně. Na vyřízení mají prý oficiálně měsíc, ale mohli bychom to dostat i dříve. Po podání žádnosti dostal do pasu štítek, který ho opravňuje pobývat na našem území 90 dní, aby byla jistota, že se všechno stihne. S tímto štítkem navíc u nás může legálně pracovat. Musíme ještě nechat naše manželství zapsat na Zvláštní matrice v Brně, tam na to mají opět asi měsíc. Tam naštěstí nemusíme osobně, vše stačí podat na našem matričním nebo krajském úřadě. K tomu je potřeba opět originál i ta kopie oddacího listu, vypsaná žádost, dohoda o příjmení, manželův pas a naše rodné listy (jeho opět úředně potvrzený a přeložený). Pokud všechno dobře dopadne, měl by mít všechno vyřešené někdy v říjnu.
