Jak se ze mě na chvíli stala zápasnice MMA

Vloni touto dobou jsem nastoupila do svého prvního a s největší pravděpodobností posledního zápasu MMA. Sice jsem vyhrála, měla jsem z toho ale smíšené pocity a hlavně jsem byla ráda, že je to za mnou. Jak to ale probíhalo?

Na to, kolik stále u veřejnosti MMA sklízí kritiky, stává se velice módní záležitostí. Na Instagramu narazíte na spoustu lidí, kteří se v popisku označí za “MMA fightery” nebo dokonce profesionální zápasníky. Na celé stránce ale uvidíte jen pár fotek, na kterých pózují v pěkném oblečení, barevných rukavících a tváří se strašně drsně. Když náhodou narazíte na nějaká akční videa, jen kroutíte hlavou. MMA je prostě “cool”.

Když mi trenér vloni zavolal s otázkou, jestli si nedám zápas v MMA, moc dlouho jsem si to nerozmýšlela. Nemělo to být nic velkého, pro oponentku to mělo být také poprvé, tak proč to nezkusit. MMA sleduji, čtu si o něm, manžel zápasí profesionálně. Vždy stojím venku v manželově rohu, teď byla šance zkusit si to v kleci a dostat se k této disciplíně zase trochu blíž. Manžel radost vůbec neměl. Ne že by mi nevěřil, ale řekl mi, že doufá, že to bude jen jednou, protože je z toho strašně nervózní. U žádného z mých předešlých zápasů v judu, čínském wrestlingu a bjj nikdy nebyl, protože to vždycky vyšlo tak, že měl svůj zápas mimo Šanghaj. No, a moji soutěž v Taijiquan prospal. :-D Neplánovaně jsem nastupovala do dvou disciplín hned po sobě, on si toho nevšiml a dal si šlofíka, než se někde objevím. O tom ode mě slyšel hodně dlouho.

Jaká byla měsíc před zápasem situace? MMA samo o sobě jsem nikdy netrénovala. V klubu, kde Lukáš tenkrát působil, jsem chodila na všechny tréninky, které se daly: BJJ, grappling, wrestling, kick-boxing, box. K tomu ještě do jiného klubu na judo. I přesto jsem byla prostě zelenáč, který toho nic moc neumí. Léta tréninku se prostě nedají jen tak nahnat. Já strávila přes 20 let v čínských tradičních bojových uměních, na univerzitě jsem měla tréninky sandy, ale nikdy ne sparingy (tréninkové souboje). Jako základ pro zdravý život a mentální rozvoj je to rozhodně dobré, ale pro opravdový zápas rozhodně ne. Oponentka byla certifikovaná trenérka kickboxu. Ale (nejen) v Číně je tohle takové nic neříkající. Může být šikovná a může být dost zoufalá, těžko říct. V Číně jsou zápasníci rozlišeni celkem jednoduše: ti, co jsou z profesionálních týmů a ti, co přicházejí z klasických klubů. V Číně je několik známých klubů, ale tím to zatím bohužel končí. Jak v judu, tak v čínském wrestlingu jsem zápasila s holkami z profesionálních judo týmů. Některé stále aktivní, některé už v “důchodu”. S důchodkyněmi jsem se chytala a skórovala, protože neměly moc dobrou fyzičku a v porovnání se svou původní závodní váhou hodně přibraly, ale s těmi aktivními… to jsem byla ráda, že mě nehodily pokaždé, když se o to pokoušely. A to byly ještě holky, které patřily k těm horším. Ty dobré totiž na tyhle menší soutěže nechodí. Pokud to většinou nevidíte na vlastní oči, tak si dost dobře neuvědomíte, jaký je mezi jednotlivými úrovněmi rozdíl. I když jsou čínské tréninkové metody a objem tréninku dost diskutabilní, stejně je to znát. Jsou to zápasníci, kteří trénují 6-8 hodin denně, 6 dní v týdnu, celoročně. Trénují, protože musí. To je úplně jiná výkonnostní úroveň a hlavně mentální odolnost. Že se i tak například čínští judisté neumisťují tak dobře na Olympiádě je něco, o čem napíšu zase příště. Takže, jak jsem se tedy připravovala?

Kromě tréninků v klubu se mi hodně věnoval i Lukáš, který mi dával další extra tréninky, které trvaly 1-2 hodiny. V postoji jsem byla dost marná, takže jsme pilovali hlavně to, jak to spojit dohromady se strhy a hody, a potom makali na fyzičce. Měly jsme mít helmy a chrániče na holeně, tak jsem se zase tolik nebála, protože do nosu jsem už dostala. Kolem stojící mě dost litovali, protože Lukáš se se mnou vůbec nemazlil. Tvrdil, že je lepší, abych si to oplakala teď, než aby se mi v zápase něco stalo. Měli jsme kola na lapách proložené třeba angličáky. Potom situační sparingová kola. V jednom kole jsem se musela jenom krýt a udržet na nohou, zatímco on do mě bušil a kopal. V dalším kole se to otočilo a musela jsem útočit nonstop. Jindy mě házel a strhával na zem, kde mě držel, zatímco já se snažila dosta na nohy. Když jsem byla vyčerpaná a odmítala se hýbat, štípal mě, klouby strkal do žeber, prostě se mě snažil vyprovokovat, abych se dál hýbala. Měli jsme pěti minutová kola, během kterých jsem bušila do lap, házela 30 kilovou figurínu, bušila do ní na zemi, zatímco on se mě z ní snažil strhávat… byl to hodně náročný měsíc. Nějaké slzičky a rozčilování bylo. Hlavně proto, že jsem to všechno chtěla dělat dobře, nechtěla jsem ho zklamat, když už mi věnoval tolika času, ale cítila jsem, že mi to všechno dlouho trvá a cítila jsem se pod velkým časovým tlakem. Naštěstí po těch letech, co jsme spolu, mě už dobře zná a ví, jak mi co podat. A hlavně, vím, že ví, co dělá. Měl jasný plán, který se prý dařilo splnit, takže prostě musím jen vydržet. Od začátku, co s ním trénuji, mi vždycky říká: “Heleď, neumřeš. Maximálně se pozvracíš, bude ti strašně špatně, omdlíš, ale neumřeš. Takže nezastavuj a jeď dál.” Samozřejmě si takový přístup může člověk dovolit pouze pokud je maximálně zdravý, dobře se zná a má kompetentního trenéra, který ví, kdy svého svěřence zastavit a poslat ho/ji domů do postele.

Do toho jsem ještě musela shodit 8 kilogramů, což v jednom měsíci nebyla úplně legrace, o tom vám ale povím jindy. Další výzvou bylo do toho ještě chodit každý den do práce a každý den se rozčilovat s dětmi. Člověk je unavený z tréninku, shazováním váhy je často podrážděný a kromě tréninků bez energie, takže i tohle je náročné. Proto, když jsme se rozhodli, že Lukas nastoupí na dráhu profesionálního zápasníka, nebude chodit do práce. Máme štěstí, že takovou možnost máme, protože to opravdu není jen tak. V pátek odpoledne jsem se mezi prací jela zvážit, což probíhalo v našem MMA klubu. Ne každý tam byl přítomný, takže se všechno natáčelo na video, abychom měli důkaz, že všechno bylo čisté. Já se odvážila bez problému na poprvé, někteří to tak snadné ale neměli. Někdo navlečený v zimním oblečení běhal po tělocvičně, dělal angličáky a prostě co se dalo. Jiní odešli zbytek vypotit do sauny… Lukáš měl pro mě připravené jídlo a pití, takže jsem se tam trochu najedla. Odjela jsem zpátky do práce, večer jsem nemohla usnout a v sobotu večer zápas.

Jak probíhal můj MMA zápas?

Soutěž Animal Fighting Championships se ten rok pořádala v prostoru při slavné tělocvičně čínského boxera Zhou Shiming, který je nejúspěšnějším čínským boxerem všech dob. Vyhrál tři zlaté olympijské medaile a kromě toho je také držitelem pásu WBO. A k tomu studoval na Šanghajské sportovní univerzitě, takže jsme ho tam během studií často potkávali. Jeho klub je v městké části Pudong a je opravdu luxusní. Rozkládá se na dvou patrech a nahoře je propojený s budovou, kde se pořádají různé společenské večery a právě zápasy. Byla jsem ráda, že tam byl Lukáš se mnou, protože přesně věděl, co kdy dělat, jak to dělat, a to mě dost uklidňovalo. Až když mi začali obmotávat ruce, začala jsem naplno vnímat, co se to vlastně děje. Robert, jeden z našich trenérů, si se mnou přitom povídal, abych na to přestala myslet. V prvním zápase večera se do sebe kluci dost pustili, takže když se vrátili, jeden měl zakrvácený nos. To mi taky moc nepřidalo. Oponentka se na mě po očku stále dívala a prostě se neusmála. Vzpomínám si, jak jsem si naposled odešla na WC a strašně moc jsem tam nechtěla být. Byl to opravdu velký stres. Nicméně, jakmile se všechno dá do pohybu, tyhle myšlenky člověka rychle opustí. Navíc, tenhle sport není jen o výkonu samotném ale i o tom, jak to podáte. Na to jsem velmi dobře zvyklá z čínských bojových umění, která jsou v dnešní době často silně orientovaná na to, jak to vypadá na oko. A to já umím. Jakmile na nás přišla řada a začali jsme scházet ze schodů, nasadila jsem odhodlaný výraz. Původně jsem se plánovala se i usmát, ale nešlo mi to. Kameraman přede mnou, Lukáš za mnou. Aby zápas vypadal lépe pro diváky, nakonec nám helmu nedali, ale zůstaly nám chrániče na holeně.

Slečna byla o dost nižší než já, takže když jsem jí chtěla strhnout dolů, musela jsem jít hodně nízko. Na druhou stranu jsem měla delší ruce a nohy, což byla značná výhoda, protože měla problém na mě dosáhnout. Jak už jsem říkala, boxovat opravdu moc neumím, a jak jsem byla nervózní, zůstalo jen u úderů přední rukou. Ty ale fungovaly, protože jsem jí zasáhla několikrát a po prvním kole jí už tekla krev. Trochu mě okopávala, ale s tím jsem problém neměla. Nejhorší byl úder do břicha, který se jí povedl, ale jinak pohoda. Vzhledem k tomu, že to byl můj úplně první zápas, hlavou mi neprobíhaly žádné složité scénáře. Pochopitelně by bylo super ukončit ji v prvním kole, ale nervozita udělala své. Lukáš na mě křičel instrukce, kterým jsem kvůli čínštině a hluku rozuměla jen z části. V pauze po prvním kole mě pochválil, připomněl, abych se uvolnila, protože mám před sebou ještě dvě kola, ale dodal mi kuráž s tím, že ji teď ukončíme. Zápas byl v boxerském ringu, na který jsem nebyla zvyklá, takže mi chvíli trvalo, než jsem ji dostala na zem. Tam moc zkušená ale nebyla, povedlo se mi ji uškrtit. A první a poslední zápas byl za mnou. Lukáš vřeštěl jako pavián, jakou měl radost. Já cítila spíš úlevu a uspokojení z toho, že jsem to zvládla, aniž bych si utrhla moc ostudu a zakončení se divákům líbilo.