O soutěžních disciplínách čínských bojových umění

Rozhodla jsem se, že tuhle minisérii začnu od moderního wushu, které mi přišlo jako jednodušší téma. Čím víc jsem se ale nad vším zamýšlela, tím bylo zřejmější, že to nebude jen tak. I tady je mnoho různých vrstev a názorů.

Co si pod moderním wushu představit?

Moderní wushu je sportovní disciplínou vycházející z tradičních čínských bojových umění. Jde o souhrnné označení pro dva rozdílné směry: 1) sanda, 2) taolu.

Sanda (??) je plnokontaktním bojovým sportem, který mnozí přirovnávají ke kickboxu. Jde ale o velké zjednodušení. Mezi povolené techniky totiž patří i různé strhy a hody na zem (či dolů z platformy) a techniky qinna (??) (široká škála pák zaměřených na kontrolu či ukončení soupeře), ty ale nejsou vidět moc často. K sandě se vrátíme někdy příště.

Taolu (??) překládáme jako sestava nebo forma, spadají sem individuální sestavy se zbraní či beze zbraně, nacvičené zápasy se zbraní či beze zbraně (??) a skupinové sestavy (??) se zbraní či beze zbraně. Soutěží se na odpruženém koberci o rozloze 8 x 14 m. Dál se dělí na:

1. Povinné sestavy (????)

Jedná se o jasně a dopředu daný sled pohybů a technik, které navazují jedna na druhou jako abeceda. Každý atlet tak odcvičí naprosto stejné pohyby. Všichni dané sestavy mají v malíčku, takže sebemenší chyba je až do očí bijící, o to náročnější to je dotáhnout celé do konce. I když sestava trvá pouhou 1 minutu a 20 sekund - ne méně, ne více. I za nedodržení časového limitu se strhávají body.

První sada povinných sestav byla představena v roce 1989 ve snaze o rozšíření wushu mezi čínskou veřejnost, ale také za hranice země. Sestávala se z Dlouhé pěsti, Jižní pěsti, Taijiquan,  taiji meče, šavle, meče, tyče a kopí. O deset let později se uvedla druhá sada sestav, která zahrnovala Dlouhou pěst, meč, šavli, tyč, kopí. Soutěžit se v těchto sestavách začalo o dva roky později. V roce 1997 se oficiálně přidaly ještě jižní šavle a jižní tyč. V těchto sestavách se už kladl velký důraz na náročné prvky. Zatím poslední, třetí sada sestav, příšla v roce 2012. Kamarádka Pan Xie, která soutěžila za Šanghajský tým wushu, byla vybrána, aby nastudovala nový meč a natočila oficiální videa. S mou spolužačkou jsme tak tenkrát byly mezi prvními, kdo se nový meč naučili. A vůbec prvními cizinci. I tady se klade velký důraz na náročné prvky, ale přidaly se také tradičnější techniky. Cílem třetí sady bylo přivést soutěžní wushu blíž ke kořenům. Ze sestav všech tří řad je jasně cítit, z jakých tradičních stylů pochází. Dlouhá pěst se napříkald standardizovala ze tří severních stylů: Chaquan (??), Hongquan (??) a Huaquan (??). Během studia na univerzitě jsme se učili vybrané sestavy všech tří sad. Jeden semestr nás mučil jednou sestavou stylu Huaquan syn známého mistra Cai Long Yuna, profesor Cai. Sestava byla tak dlouhá, že jsme ani moc neřešili, jak to zacvičíme, jako abychom si ji celou zvládli zapamatovat.

1. Individuální (volitelné) sestavy (????)

Tady jde o sestavy vytvořené atletem a/nebo trenérem samotným, s velmi volnou choreografií. Dají se tak velice dobře zdůraznit všechny přednosti a rafinovaně zakrýt některé z nedostatků. I zde se názory velice různí. Zatímco pro některé je to vítané zpestření po tom, co všichni cvičili jedny a ty samé sestavy. Pro jiné je to až příliš velký odklon od bojové k umělecké složce. Pamatuji si, jak jsem sledovala Peng Aofenga z Šanghajského týmu wushu, při tvorbě nových pohybů. Do pochvy meče třeba zabudoval malé pružinky, aby mu meč při úderu do země z pochvy sám vyskočil. To byl opravdu velice efektní začátek sestavy. Postupem času se individuální sestavy těm původním vzdálily opravdu na míle daleko. Kdysi jsem zveřejnila video jedné slečny závodící s moderním kopím. V její sestavě se stále dokola opakovala pouze jedna základní technika I (???), proložená náročnými prvky. Spousta mých přátel na Facebooku její výkon ohodnotila velice kladně, protože všechno odskákala krásně čistě… V roce 2019 naštěstí IWUF zveřejnila nová pravidla pro soutěžní sestavy, které mimo jiné mířily právě na tento problém. Například Dlouhá pěst tak teď musí obsahovat alespoň tři pěstní techniky, jednu balanční techniku, dvě techniky dlaně, jednu techniku lokte, pět základních postojů, tři dané techniky nohou. Když se do pravidel člověk začne, je až s podivem, že se tohle všechno musí vynucovat pravidly, protože by to měla být přirozená součást daného stylu. 

Začínala jsem tradičním stylem Šaolinské pěsti a stejně jako většina mých přátel jsem se na modernu dívala s pohrdáním. Všichni kolem mě tvrdili, že jde o povrchní gymnastiku, která nemá s bojovým uměním nic společného. A opravdu, většinou jsem viděla, jak atlet přeběhl koberec na jednu stranu, skočil. Přeběhl jinam a opět skočil. To bylo někdy začátkem roku 2000. Ale i sportovní wushu se vyvíjí. Snahy o standardizování čínských bojových umění tak, aby bylo přístupnější široké veřejnosti, se datují ještě před založení Čínské lidové republiky. Jenže potom přišla Kulturní revoluce. Vláda se snažila vymýtit vše tradiční, což zahrnovalo i bojová umění. Mnoho učitelů a mistrů v té době utíkalo na Taiwan, do Hongkongu, Austrálie, USA a dalších zemí, aby uchránili nejen sebe, ale i svou rodinnou tradici. Nenechte se však mýlit. Třebaže v zahraničí, kam rudé prsty většinou nedosáhly, ne všem se podařilo tradici udržet. Někteří podlehli tlaku marketingu bojových umění, aby se uživili nebo narazili na kulturní rozdíly, jiní zjistili, že si můžou vydělat pěkné peníze, aniž by se tak nadřeli, protože je cizinci uctívali a slepě jim věřili - tak, jak to znali ze starých filmů. Po Kulturní revoluci začala vláda opět podporovat výzkum čínských bojových umění - sestav, důraz na sandu přišel později. Ve škole nám profesor Dai Guobin vyprávěl, že tím, jak se v minulosti uměle potlačovala bojová stránka wushu, učitelé a mistři přestávali tento aspekt vyučovat a předávat dál. Když tak později začala snaha o obrodu wushu v jeho plné síle, zjistilo se, že mnoho představitelů daných stylů už nevědělo, jak dané techniky aplikovat. Někteří nevěděli a někteří se po předchozích zkušenostech odmítali o své znalosti podělit, dál žili spíše v ústraní a učili jen velmi úzký okruh žáků. Matthew Lee zveřejnil moc pěkné články týkající se problematiky moderního wushu na stránkách serveru Jiayoowushu, například zde: Putting the “Shu” Back in Wushu (zdroj:https://jiayoowushu.com/putting-shu-back-wushu/). Připomíná zde, že první generace závodníků v moderním wushu byly pevně spjaty s tradičními kořeny tohoto bojového umění, to je období kolem 1970 do 1990. Na koberci se snažili o co nejestetičtější provedení, zároveň však byli schopni dané techniky prakticky aplikovat.

Mistrovství světa

Na oficiálních stránkách zastřešující organizace IWUF (International Wushu Federation) se dočtete, že vůbec první mistrovství světa ve wushu se konalo v roce 1991, kde jinde než v Pekingu. Čína si tenkrát z 23 vypsaných kategorií (sanda a taolu) odnesla celkem 14 zlatých medailí. Soutěž se pořádá každé dva roky, v roce 2019 jsme se tak dočkali 15. ročníku. Z toho se celkem jedenáctkrát soutěžilo v Asii, pokud tam tedy počítáme Arménii (2001) a Turecko (2011). Podle oficiálních výsledků z roku 2019 se na prvním místě v počtu medailí nepřekvapivě umístila Čína s celkem 16 plackami, z toho 14 zlatými. Na druhém místě najdeme Irán, poté Hongkong, Indonesii, Makao, Malajsii, Rusko, Koreu, Vietnam a Indii. Vzhledem k tomu, že Čínská lidová repubilka zastává politiku jedné Číny, člověk si říká, jak to tedy je s Hongkongkem, Taiwanem a Makaem, ale to je téma pro jinou diskuzi. Při pohledu do dostupných výsledkových listin ze všech ročníků je zřejmé, že se jedná spíše o mistrovství Asie a Ruska.

Teď na chvíli odbočím k jinému sportu. Když mi můj manžel v roce 2014 nadšeně telefonoval, že vyhrál Mistrovství Číny v judu, měla jsem samozřejmě neskutečnou radost, ale také mě napadlo: v Číně takových mistrovství je… Protože každá soutěž ve wushu s alespoň jedním cizincem je nazývána mezinárodním šampionátem. To samozřejmě není zvykem pouze v Číně. Když se posuneme výše, uvidíme, že i oficiálních mistrovství světa ve wushu může být v jednom roce více. Když jsem to jednou manželovi zmínila, důrazně mi vysvětlil, že v judu se oficiální mistrovství pořádá pouze jednou ročně a konec. V jeho váhové kategorii bývá přes 80 zápasníků, kteří patří k těm nejlepším ve své provincii. Jak je to ve wushu?

Do teď jsme mluvili o Mistrovství světa ve wushu (World Wushu Championships), jehož poslední ročník obsahoval celkem 26 disciplín. Pro srovnání, v roce 1991 se soutěžilo pouze ve 14 disciplínách. V roce 2014 se například konala hned tři mistrovství světa:v sandě, taijiquan a tradičním wushu. Sanda a taijiquan jsou dvě odlišné disciplíny, tady je všechno v pořádku. Mistrovství světa v tradičním wushu ovšem zahrnuje také kategorie taijiquan. Člověk se tak může stát mistrem světa hned několikrát v jednom roce, dokonce i tvé samé kategorii. Polka Anna Kubiak v říjnu na tradičním mistrovství získala stříbro v kategorii taijiquan stylu yanga 6. místo vmeči 42 forem. Hned o měsíc později se na 1. Mistrovství světa v taijiquan v kategoriitaiji meč stylu yangumístila na 7. místě, v kategorii“pěst ženy C”na místě osmém, vsoutěžní sestavě stylu yangzískala zlato. Kategorie se nazývají odlišně, ale většinou je to dost podobné. Obou mistrovství se určitě účastnilo více závodníků, ale trvalo by hodiny probrat se oběma dokumenty. Výsledky z tradičního mistrovstí najdete na 148 stranách. V roce 2016 se kromě 2. Světového šampionátu v taijiquan (Varšava, Polsko) konal také 1. Světový pohár v taolu = v moderních sestavách (Fuzhou, Čína). Do moderních sestav patří i volitelné taijiquan a taiji meč. Závodník z Hongkongu, Tak Yan Samuei, se jak v Polsku tak v Číně umístil na 2. místě, a je tak dvojnásobným vícemistrem světa. Ve stejné disciplíně, ovšem ze dvou odlišných soutěží. V kategorii volitelné taijiquan se na prvních dvou místech na obou šampionátech umístili ti samí sportovci - 1. Zhouli Chen (Čína), 2. Jiahong Zhuang (Hongkong).

Celkem zajímavé je porovnání dvou šampionátů, které se pořádaly v roce 2019 -8. Světový šampionát v kungfu (Emeishan, Čína) a 15. Světový šampionát ve wushu (Šanghaj, Čína). Jak už jsem u šampionátu ve wushu zmínila, po Číně, která se umístila v celkovém počtu medailí na prvním místě, se do žebříčku zapsaly hlavně asijské státy. Rusko bylo sedmé s celkem 9 medailemi, Ukrajina 16. se 3 medailemi, Bělorusko 19. s jednou stříbrnou medailí. Kungfu šampionát je na druhou stranu daleko mezinárodnější a na předních příčkách se umístily i státy mimo Asii. Například kategorii Cailifo Quan ovládly Brazílie, Španělsko a Chile. Objevily se tady i týmy z Řecka, Srilanky, Švédska, Kuby, ČR, Slovenska, Tadžikistánu, Egypta, Švýcarska atd. Vůbec nejzastoupenější tým měly asi Spojené státy. Podle jejich oficiálních stránek vyslali na soutěž celkem 256 atletů, mnoho z nich má asijské kořeny. Na druhém místě v počtu startů to vypadá na Hongkong. Vzali útokem kategorii Tradiční taijiquan stylu yang (věková kategorie E). Ze čtyřiceti bodovaných míst jich obsadily 34. Stejná kategorie mužů, jen o něco starších, na tom byla podobně. Z třinácti bodovaných míst jich Hongkong získal 8. Zatímco jednotlivé země vyslaly své nejlepší (některé své jediné) reprezentanty a měly kolikrát více než jednoho zástupce v kategorii, Čína byla s celkem 18 starty daleko skromnější. Kde ale nastoupili, tam brali zlato s rozdílem minimálně 0.10 bodu. Kromě ostatních tradičních stylů (muži skupiny D), tam byla Čína druhá za USA o 0.01 bodu. Čína vyhrála také kategorii Hongjia Quan (muži skupiny D), kde jsme měli silné české zastoupení - získali jsme 4., 5., 8. a 10. místo. Dva čínští závodníci poté, co jedno zlato dostali, z druhé kategorie odstoupili. Asi aby jim toho na krku necinkalo moc. Skromnost Číny končí, když se dostaname na závěr výsledků v angličtině a zjistíme, že dokument má ještě další část - kompletně v čínštíně. Jsou to výsledky z druhé verze této soutěže, která byla pouze pro Číňany. Potom je jasné, proč se tolik neobjevovali v té “mezinárodní” verzi. Ani tady ale až na výjimky nenastupovali ti nejlepší. Závodníci pocházeli z různých škol a klubů a univerzitních týmů. Atletů z profesionálních týmů se objevilo jenom velice málo. Vzhledem k tomu, že se ale jednalo o soutěž v “tradičním” kungfu, to asi dává smysl. Ve stejné soutěži o dva roky dříve měli Číňané celkem 15 startů, z toho 14 prvních míst a jedno třetí.

Další zajímavostí z mistrovstí v kungfu je, že se nedávají pouze tři medaile za první tři místa. Používá se tak zvané“festivalové hodnocení”, kdy se rozdávají “ceny”. V roce 2014 tak třeba v kategorii meč ženy cinkaly medaile na krku celkem šesti závodnic. Moje bývalá spolužačka z univerzity, Anna Derbenova (Ukrajina) vyhrála první cenu. Dvě Rusky dostaly druhou cenu a třetí cena náležela závodnicím z Turecka, Ruska a Kyrgyzstánu. V čínské verzi světového šampionátu v kungfu z roku 2019 se to blýskalo ještě víc. Například v kategorii dětské tyče soutěžilo celkem 59 závodníků. Prvních dvanáct jich získalo 1. cenu, 13. - 30. místo obdrželo 2. cenu a zbytek cenu třetí.

1. Těžko říct, jestli se tedy doopravdy jedná o mezinárodní šampionáty a jestli se soutěže opravdu zúčastnili ti nejlepší z nejlepších - jak by se na oficiální světový šampionát patřilo. To, že Číňané a cizinci často na soutěžích v Číně nastupují odděleně, je celkem běžné a nikdo mi to zatím moc nevysvětlil. Odletět na soutěž do Číny tak pro cizince často celkem postrádá smysl, protože podobnou soutěž si mohou uspořádat třeba v Evropě, a s větší účastí, protože to bude pro většinu přeci jen o něco blíž. Na soutěže jsem vyjížděla spolu s univerzitním týmem, takže jsem většinou soutěžila s Číňany a nebo v obou kategoriích a přebíhala z koberce na koberec, tak můžu porovnat.
2. Někdo tvrdí, že Číňané dostávají zlaté medaile, protože wushu je čínské a rozhodčí jsou buď zaujatí nebo podplacení. Na té nejvyšší úrovni je to celkem těžko říct (pokud nemáte informace přímo ze zákulisí), protože pokud závodníci neudělají chybu, jde pak o celkový dojem, a to je celkem subjektivní záležitost.
3. Říká se, že Číňané odmítají soutěžit s cizinci, aby neztratili tvář, protože některé další země se začaly zlepšovat a šlapou jim na paty. Proto se soutěží odděleně. Číňané zase tvrdí, že nechtějí demotivovat cizince a omezují svou účast na soutěžích ve prospěch propagace wushu v zahraničí, ve prospěch “internacionalizace” - to je v Číně hodně používané slovo. A úspěšná internacionalizace snad wushu konečně prosadí mezi olympijské sporty.
4. Nejdůležitější na soutěžích je nabytí zkušeností, navázání nových kontaktů a podobně. Ale medaile důležité také jsou. Když už ne pro jednotlivce, tak pro komunitu dané země, protože přitahuje pozornost - médií, nových cvičenců, sponzorů. I proto teď ostatní země dostávají více prostoru a někdy i body, které jim nepatří. Opět, čím mezinárodnější wushu je, tím větší šance na Olympiádu.