Co jsou to ta čínská bojová umění?

Hlavním důvodem mého odjezdu do Číny bylo naučit se obstojně čínsky a splnit si sen o studiu čínských bojových umění. Představovala jsem si, jak v kdesi v parku cvičím s čínským dědečkem, úžasným mistrem nějakého smrtícího stylu.

Skutečnost se takovému filmu blížila snad jen kulisami. Jinak se podobala spíš dlouhé čínské telenovele plné intrik a zvratů. Stojí za tím jak moje povaha, celková situace v čínských bojových umění, tak tendence, ke kterým naše komunita často tíhne. Na úvod je potřeba čínská bojová umění trochu představit. Kdyby to byl ale jednoduchý úkol, neudělali by z toho rovnou studijní obor na univerzitě.

Na první problém narazíte hned na začátku, kdy se snažíte čínská bojová umění pojmenovat. V češtině je to snadné. Pokud chcete znít “odborněji”, zabrousíte do čínštiny, nabízí se vám hned několik termínů: wushu (??), kungfu (??), guoshu (??)… Spousta učitelů a cvičenců, kteří spadají zejména pod hongkongské či taiwanské linie, se velmi ostře staví proti užívání slova “wushu”, které pro ně představuje výmysl čínské vlády na pevnině, nástroj kontroly a vymývání mozku obyvatelstva, organizaci zaštiťující ten zbytek bojových umění, který na pevnině ještě zůstal, teď už většinou jen v jejich soutěžních podobách - okleštěný o všechny tradiční hodnoty. Ti se kloní k označení “kungfu”. “Guoshu” je zjednodušeně vynález Centrální akademie guoshu založené vládou Kuomintangu v roce 1928. Snažili se o obrození čínských bojových umění, o jejich zpřístupnění široké veřejnosti a skrze ně o propagaci čínské kultury a síly jak doma, tak za hranicemi - jeden z nástrojů čínské propagandy. Odtud například hromadné spartakiádní cvičení Taijiquan (???). Téma je to samozřejmě daleko složitější, ale pokud se člověk trochu ponoří do této historie, nenávist mnohých vůči “wushu” dává větší smysl. Na tohle téma rozhodně nejsem odborník, takže zůstaneme jen na povrchu. Osobně nepatřím k žádné “tradiční” linii, nejsem na válečné stezce a vidím to spíš jen jako další nálepky, které dávaly smysl v minulosti. Osobně prostě používám označení “wushu”. Znak?(wu) se překládá jako “válečný”, “bojový” apod. Když se na znak podíváte zblízka, uvidíte, že se skládá ze dvou komponentů:?(zhi) = zastavit a?(ge) = druh zbraně používané ve starověku. Číňané tedy vysvětlují, že pro ně je wushu uměním zastavení války či odvrácení konfliktu. Zakládají si totiž na tom, že jsou národem toužícím po míru a harmonii. Z tohoto výkladu pramení hned několik nedorozumění, ale k tomu se dostanu v jednom z příštích článků. A když se mi nechce nic zdlouhavě vysvětlovat, řeknu, že cvičím kungfu, o tom většina lidí alespoň slyšela. I když většinou první, co si člověk vybaví, jsou bláznivé kousky Jackie Chana nebo bojovníci poletující vysoko ve větvích bambusu. Kungfu se ale často překládá jako “úsilí vynaložené v určitém čase” a má daleko širší užití. Může se stát, že v restauraci pochválí šéfkuchaře například slovy: ?????! (Ni zhenyou gongfu), což znamená, že jeho kuchařské umění je opravdu na vysoké úrovni. Když si to zadáte do překladače, objeví se: “máte opravdu dovednost”, nic o bojovém umění.

Wushu je souhrným označením nejrůznějších stylů, které se rozdělují na základně různých kritérií. Všechny styly se dělí do tří základních skupin, často ale přeskakují ze škatulky do škatulky: 1) bojové styly (pro zápas či sebeobranu), 2) zdravotní a spirituální, 3) “pro zábavu” (vystoupení apod.). Nejznámější je dál dělení na severní a jižní styly, které od sebe odděluje řeka Jang-c’-ťiang (???). Severské styly se mimo jiné vyznačují výraznějšími postoji, vysokými kopy a náročnější akrobacií. Spadají sem například Dlouhá pěst (??), Šaolinská pěst (???), Dlaň Osmi trigramů (???), Severní kudlanka (???) atd. Co se týče jihu, najdete tady spoustu řek a vodních ploch, mnoho lidí žilo a obchodovalo na lodích, potřebovali proto mít pevné a vyšší postoje, proto i třeba kopy jsou spíš nižší. Sem patří například Wingchun ??(podívejte se na film Yip Man), Jižní pěst (??), u nás velice populární Hungar (???) a další. Dál se styly dělí na vnější (???) a vnitřní (???). Vnější jsou dynamičtější, rychlejší, silovější, mají vyšší nároky na sílu a obratnost cvičence. Vnitřní jsou naopak pomalejší, uvolněnější, obrácené víc dovnitř. Je to například zmíněné Taijiquan aka Taichi (???), Dlaň Osmi trigramů, qigongy - dýchací cvičení (??) atd. Někdy se styly dělí také v závislosti na učení, ze kterého vycházejí. Nejznámějším stylem ovlivněným buddhismem je určitě Šaolinská pěst, patří sem ale také například Choi Li Fut (???). Z taoismu vychází Wudangská pěst (???), Dlaň Osmi trigramů(???), Taijiquan (???)atd. Na severu Číny žije mnoho muslimů, takže zde najdete i styly ovlivněné islámem jako jsou Chaquan (??), některé větve Xingyi quan (???) a Baji quan (???). Často se také užívá celkem jednoduché dělení: tradiční a moderní. O tom se ale více rozepíšu v následujícím článku, protože je to (opět) složité téma, navíc to v mnoha směrech zajímavě odráží různé aspekty čínské kultury.

Teď když už máme oficiální představení za sebou, můžeme se víc ponořit do toho, co čínská bojová umění opravdu jsou. A možná také nejsou. Ale nejdříve:

A jak jsem vlastně začala?

Jako většina z mé generace nebo těch přede mnou, jsem se s čínskými bojovými umění seznámila prostřednictvím čínských kungfu filmů, které dávali občas v televizi. Jako malou holku mě to naprosto fascinovalo. Vlastně ani pořádně nevím, proč. A samozřejmě jsem jim to všechno věřila. Všechno to létání ze střechy na střechu, vnitřní zranění způsobená jediným dotykem prstu a podobně. Jenže problém byl, že v Plzni v té době nefungovala žádná škola, kde by mě to všechno naučili. Rodiče mě tak přihlásili na karate. Po pár hodinách mě zase odhlásili. Běhalo se holými chodidly po parketách, což mi nedělalo dobře a doktor mi to rovnou zakázal. Doteď si ale pamatuji, jak se náš instruktor dokázal přilepit na zem tak, že ho nikdo z nás nedokázal zvednout. Přičíchla jsem trochu k tomu tajemnu a zajímalo mě to ještě víc.

Zvykla jsem si mít dny rozpočítané na minuty. Věděla jsem, kolik minut mi trvá cesta na autobus, do obchodu pro lístky, jak dlouho trvá celá cesta do školy v různou denní dobu. Většinou mi tedy nic neujelo. Až jsem jednou nedoběhla autobus a musela počkat na další. V tom jsem na okně zahlédla letáček zvoucí na oslavy čínského nového roku v Domě kultury pořádané pražskou školou čínských bojových umění. Uprosila jsem tátu, aby mě tam vzal. Vystoupení to bylo velkolepé. Nejenže čínský mistr byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala, ale i jeho čeští žáci cvičili skvěle. A bylo rozhodnuto. Na první trénink na Skvrňanech jsem přišla 7. dubna 2000, v den narozenin mého oblíbence Jackie Chana - další znamení, že to byl osud. :-) V Plzni jsme cvičili pod vedením mistrova staršího studenta a často jsem cvičila ještě doma nebo jsem chodila cvičit sama ven. Mistr v té době objížděl pobočky po celé republice, v Plzni byl každý pátek. Za necelý rok jsem zhubla 10 kg, byla jsem daleko pohyblivější, zvládla jsem udělat provaz, hvězdu, učila jsem se cvičit se šavlí a byla naprosto nadšená. A to byl teprve začátek.