Život s profesionálním zápasníkem

Lukase jsem poznala jako judistu, po několika letech se začal profesionálně věnovat MMA. I když se jedná o kontaktní disciplíny, stejně to s sebou přineslo řadu změn. A není to jen o trénincích na pláži v Thajsku...

S Lukasem jsme se seznámili na Šanghajské sportovní univerzitě před šesti lety, kde jsme oba studovali a trénovali. Já byla v univerzitním týmu taijiquan a on v profesionálním týmu juda, ve kterém reprezentoval Šanghaj. Ze začátku jsme se jeden druhého na sportovní stránku našich životů moc nevyptávali. Věděla jsem, že trénuje 3-4 krát denně, někdy i osm hodin denně, šest dní v týdnu. Nicméně, nikdy jsem ho neviděla v akci, nedokázala jsem si to tedy dost dobře představit. O judu jsem nic nevěděla. Sama jsem v té době trénovala 5-6 hodin denně, stejný počet dní, tak jsem počítala s tím, že to bude podobné. No, nebylo.

Na rozdíl od našeho týmu, ve kterém jsme mívali ranní rozcvičky jen někdy, hlavně před soutěžemi, judisti vstávali v 5:30 každé ráno. Také nešlo o žádná dechová cvičení, opakování forem a protahování. Oni běhali a skákali po schodech, mořili se “sprinty” na 400 m a trénovali základní techniky. Když se ráno vrátil, tak jsem kolikrát ještě spala. On místo toho spal ve škole. Několikrát do roka jezdili na soutěže a mezi tím ještě na tréninkové kempy po Číně a Asii. Než nastoupil na bakalářské studium, většinou býval přibližně půl roku mimo Šanghaj. Během aktivní kariéry závodníka se tedy studiu příliš nevěnoval, ani to dost dobře nešlo. Stejně tak běžný den nepatřil k typickým, tím více, pokud se schylovalo k soutěži. Chvíli trvalo, než jsem si na některé věci zvykla.

Život čínského judisty

Ve zkratce se dá celý rok rozdělit na čtyři základní období:

1. Tréninkový kemp

Pokud odjel mimo Šanghaj, většinou jsem o něm celý den nevěděla, protože si s sebou do tělocvičny nesměli brát telefony. Ani na ně neměli moc času. Poslal mi zprávu ráno a večer, občas jsme si zavolali, a to bylo všechno. Kempy v cizím prostředí byly těmi nejnáročnějšími - jak fyzicky, tak psychicky. I když se jedná o přátelské tréninky, v prvních dnech se stejně domácí snaží návštěvu pořádně pomačkat, aby ukázali, komu to tam patří. Tím se nastaví dočasná hierarchie a vztahy mezi všemi zúčastněnými a pak už se opravdu trénuje. Lukas nepatří mezi ty, kteří by po sobě nechali šlapat a je schopný na žíněnce zůstat tak dlouho, dokud všichni kolem nelehnou únavou. Takže večer většinou padne do postele a neví o sobě. Během tréninkových kempů u nás na univerzitě často přijíždějí borci z jiných provincií a situace se obrací. Není ale o nic méně náročná.

2) Předsoutěžní shazování váhy

Na podzim roku 2014 se chystal na mistroství Číny v judu, to jsme spolu chodili teprve dva měsíce. Poslední dva týdny před odjezdem mi řekl, že ho teď čeká shazování váhy, tréninky tak mají jen hodinu denně. “To je paráda, konečně budeme mít víc času pro sebe,” pomyslela jsem si. První dny to ještě šlo, ale potom se shazování projevilo naplno. Po celém odpoledni ve městě jsme se vraceli na kolej a Lukasovi se najednou zatočila hlava a musel se na chvíli posadit na zem. Až v té chvíli jsem pochopila, že to není žádná legrace a bylo mi opravdu trapně. Celý tým hromadně trénoval pouze hodinu denně. Zbytek dne ale strávili buď na běžeckém páse, na atletickém okruhu, v sauně a nebo v posteli. S minimem jídla a tekutin. Ničeho jiného ani nebyli schopni. Lukas shazoval 7 - 10 kg, někteří bojovali s rozdílem ještě větším. První týden si dával k snídani pár vajíček, hovězí maso a kousek ovoce. Oběd většinou vynechával. Po večerním vážení se rozhodl, jak velkou večeři si může dát. Přesněji, kolik vajíček a plátků masa si může dovolit. Občas to doplnil listovým špenátem, oříšky, krevetami a podobně. Snažila jsem se jíst tedy sama, abych ho moc netrápila. V týmu neměli žádného nutričního specialistu a šli na to po svém, na základě zkušeností. Poslední týden dávky jídla ještě omezil, navlečený v několika bundách trávil na páse delší dobu a pil jen opravdu malé množství vody. To se z něj stávalo zombie. Nemělo vůbec smysl mu dávat nějaké úkoly a něco po něm vyžadovat, protože si to za chvíli nepamatoval. Stejně tak to byla doba nevhodná pro řešení čehokoliv, protože to po prvotním nedorozumění vždy skončilo ostrou hádkou.

3) Dny těsně před soutěží a soutěž samotná

Den odjezdu byl nabit euforií, prorože to znamenalo, že se soutěž blíží. Jednak se nemohli dočkat, že mají opět šanci ukázat, co v nich je. A jednak se těšili, že se brzy zase nají. Shazování a  lehké tréninky pokračovaly i na místě. Vážení většinou probíhalo večer před zápasy. Během pár hodin po zvážení už měl Lukas přibilžně o 5-6 kg více a byl šťastný jako blecha. V noci na hotelu pak z nervozity nemohl spát. Čínští judisté nemají tolik možností vyjíždět na soutěže, jsou tak často pod velkým tlakem. Představte si, že se celý rok připravujete, dostanete se do výběru a pak prohrajete hned v prvním zápase, v prvních vteřinách. I to se Lukasovi stalo. Ale ne v roce 2014. V tomto roce se mu podařilo pro Šanghaj vybojovat historicky první zlato v kategorii 73 kg, která bývá nejnabitější (70 - 80 zápasníků).

V den zápasu mi ráno pošle zprávu a pak prostě musím čekat, jak to dopadne, protože si nesmí vzít telefon s sebou do haly. Pokud napíše moc brzy, znamená to, že prohrál a je konec. Někdy je z toho ale tak zklamaný, že napíše až večer, když si to trochu srovná v hlavě. V jednom dni může mít i 5 zápasů, postupně bojuje dál a dál, až do finále. Takže pokud nedostávám žádnou zprávu, většinou je to dobře. Vždy se ale bojím, že by se mohl zranit a třeba je teď v nemocnici a nic o tom nevím. Tohle čekání je fakt o nervy. Zvlášť v judu. Na téhle úrovni jsou tak rychlí, že kolikrát vůbec nevím, co se stalo, a už je konec. Lámou se kosti, trhají se vazy… Ale to většinou, pokud jeden ze zápasníků na sekundu zvolní a nebo je mezi oběma příliš velký výkonnostní rozdíl. Jinak si odnáší spíš jen modřiny a odřeniny. Vítězství se samozřejmě musí pořádně oslavit. Pokud zápas ale prohraje, je hodně obtížné s ním následně komunikovat, protože se těžko hledají ta správná slova - útěcha, motivace a podobně, to na něj nefunguje. Tenkrát se Lukas triumfálně vrátil do Šanghaje, ale s roztrženým retem a pohmožděnou rukou. Téměř měsíc nemohl pořádně jíst, než se mu to všechno zhojilo. Najednou ho ale znala celá univerzita, protože porazil i dva hodně těžké soupeře z Vnitřního Mongolska, mluvilo se i o přestupu do nároďáku. Jeho trenérka se nesla kampusem jako na obláčku.

Život zápasníka MMA

Lukas byl vždycky svéráz a život v týmu, kde měli celý život nalinkovaný podle trenérky, mu seděl míň a míň. Rozhodl se tedy tým opustit, přemýšlel, co dál, a dostal nabídku na zápasy MMA. Vůbec jsem v té době netušila, o co se jedná, tak aby mi to trochu přiblížil, pustil mi sestřih videí “10 nejlepších KO v historii MMA”. No, nevěděla jsem, co na to říct. Nechápala jsem, jak může z tak krásného sportu, za který judo považuji, přejít do klece a mlátit lidi do bezvědomí. Pro peníze. Proto, aby měl život ve vlastních rukách a mohl konečně ukázat, co v něm opravdu je. S penězi jsem to moc nadějně neviděla, ale druhý argument mě přesvědčil. Během těch let spolu, mě trénoval, často jsme si o cvičení povídali, učili se a pomáhali si navzájem. Díky němu jsem úpolovým sportům naprosto propadla a naučila se oddělovat skutečné od falešného, zrna od plev. A poznala jsem, že je jiný, snad i vyjímečný. Spousta lidí mi říkala, že jsem zaslepená, ale nemýlila jsem se. Kromě prvního zápasu, na který nebyl dobře připraven, všechny následující s přehledem vyhrál. Vybojoval titul asijského šampiona prestižní organizace ICKF a v prosinci všechny oslnil na výběrovém řízení do akademie UFC, kde se nyní připravuje na svůj první zápas. Trenéři do něj vkládají velké naděje a tenhle rok bude pro nás zlomový.

Jaké změny pro nás znamenalo přestoupení z tatami do klece?

Jednou z prvotních motivací byla svoboda - jak v životě, tak v tréninku. Už neměl večerku ve 22 hodin, žádné ranní rozcvičky, nemuseli jsme spolu bydlet na tajno, mohl odjet, kdykoliv potřeboval. Tréninky si mohl poskládat podle svého a tým si mohl vybrat sám. Tahle svoboda však přinesla i spoustu komplikací. Najednou jsme se o všechno museli starat sami a udělat mnoho obtížných rozhodnutí. Přestože je Šanghaj obrovským kosmopolitním městem, nedařilo se nám najít opravdu kvalitní tým, kde by mohl trénovat vše. A tak každý den přejížděl z místa na místo. V jednom parku se scházel s trenérem boxu, poté jel hodinu metrem do domovského gymu na tréninky MMA, večer přejel jinam na grappling… a tak celý týden, celé dva roky. Někdy se stalo, že jeho sparring partner nebo trenér neměli čas, a tak jsme trénovali spolu. Učil mě držet mu lapy, trénovali jsme spolu různé techniky, chodili do posilovny, běhat… a večer jsme spolu procházeli videa a plánovali další tréninkový den. Tréninkový systém v jeho gymu mu neseděl, a tak tam chodil méně a méně. Váhu před soutěží jsme shazovali spolu. Když chodil běhat navlečený ve všem oblečení, co měl, doprovázela jsem ho vedle na kole nebo na skútru, protože jsem mu často nestačila. Sauny jsou tady bohužel oddělené, takže jsem ho tam vozila a čekala na něj před dveřmi pro případ, že by se mu udělalo špatně nebo že by omdlel.

Na soutěže v judu jsem od jejich trenérky měla zákaz, abych ho prý nerozptylovala. Na MMA zápasy už jsem jezdila, i když třeba kvůli práci jen na otočku. Když se nedalo jinak, měla jsem alespoň možnost sledovat zápas on-line v přímém přenosu. Už jsem se nemusela slepě stresovat doma a čekat, až mi pošle zprávu. Během této doby jsem už pracovala na plný úvazek, a protože plat jsem měla dostačující pro nás oba, Lukas věnoval veškerý čas pouze tréninkům. I tak to bylo ale celkem finančně náročné - zaplatit kvalitní stravu, výživové doplňky, soukromé tréninky, vybavení, oblečení, tréninkový kemp v Thajsku... Proto bylo důležité shánění sponzorů a navazování kontaktů - pro nás opět něco naprosto nového. Často jsme nemohli v noci spát, jak jsme přemýšleli, co by mělo být naším dalším krokem, s kým navázat spolupráci, s kým ne/podepsat smlouvu a tak dále. Doteď jsme učinili asi jen jedno nešťastné rozhodnutí, které oddálilo Lukasův vstup do UFC institutu v Šanghaji o půl roku. Na druhou stranu měl příležitost vybojovat titul ICKF v Makau, poznali jsme výborného trenéra boxu, museli jsme dřít ještě víc a potvrdili si, že k sobě patříme.

V prosinci loňského roku byl Lukas konečně přijat do akademie při UFC institutu v Šanghaji, kde teď trénuje a připravuje se na svůj první velký zápas. Máme tak minimálně tři měsíce, kdy se konečně nemusíme o nic starat. V institutu je nyní 45 borců, které má na starosti 200 zaměstnanců a servis je to opravdu kompletní - od strukturovaných tréninků, rehabilitace, výživy, shazování váhy, po přípravu na soutěže. Chvilka klidu byla opravdu potřeba, protože jakmile podepíše smlouvu na první zápas, začne ještě náročnější kolotoč.