Šanghaj v karanténě - lidé se zbláznili

Rozhodně nejsem pro žádné přehnané výkřiky, ale situace v Šanghaji je teď opravdu velice špatná.Lidé si stěžují na nedostatek potravin, léků a hlavně lidskosti.

Manžel je v posledních dnech přilepený k obrazovce tabletu a v každé volné chvíli sleduje, co se děje doma v Šanghaji. Co chvíli slyším komentáře typu: “to je strašný,” “v Šanghaji je fakt krize,” “tentokrát má vláda velký problém”… Od začátku března se v Šanghaji oficiálně nakazilo přes 30 000 obyvatel. Včera, tedy ve středu, přibylo 5653 případů, z nichž bylo 5298 bez příznaků (zdroj: Guide in China).

Země se stále snaží o naprosté eliminování viru mezi obyvateli. Jak jsem zmiňovala minule, v Šanghaji se zahájila dvoufázová karanténa, během níž od pondělí 28.3. do pátku uzavřeli jednu část města (v té jsme předtím bydleli i my spolu s asi 9 miliony lidí) a od pátku 1.4. do středy uzavřou tu druhou část, kde pobývá asi 16 milionů ve celkem 12 čtvrtích. Zprávy o tom, jak a co probíhá se na internetu dají najít snadno. Jaká je ale denodenní realita, to se ale dozvíte doopravdy jen od těch, kteří tam jsou pod zámkem. Před dvěma lety jsme v karanténě strávili tři týdny. Samozřejmě že se sem tam objevily nějaké zprávy o tom, že někdo někde nemá co jíst, ale celkově se situace na většině místech zvládala celkem dobře. Z části také proto, že určitá část obyvatelstva, ta se zeleným QR kódem, mohla ven. Roznáška jídla tak fungovala, v každém sousedství byli nasazení dobrovolníci, kteří obcházeli byty a roznášeli vše nezbytné. Jen u nás byl domovník s doprovodem zdravotníků celkem třikrát, aby nás otestovali a zjistili, jak nám je. Od té doby se s touto tématikou natočilo tolik oslavných filmů a seriálů… zrovna nedávno jsme jeden dokoukali. Tentokrát je situace ale opravdu jiná.

Už minulý týden se sem tam objevily zprávy o potížích, se kterými se lidé potýkají. Internetem se šířila i kritika současných opatření. Mnozí se podivovali, jak je možné, že zatímco v cizině si lidé už žijí normálně, Čína omikron prostě nezvládá a řešením je opět dlouhá karanténa. Hodně komentářů poukazovalo na to, že viru se prostě nedá jen tak zbavit a Čína svým přístupem pouze celý problém nafukuje a pandemie se prodlužuje. Spousta příspěvků byla smazána, účty na platformách jako je Weibo (obdoba Facebooku) nebo čínský Tiktok (Douyin) byly zablokovány.

V posledních dnech se ale kritika a příběhy lidí, kteří těmito nařízeními trpí, šíří jako lavina. Manžel včera v noci nespal. Pročítal příspěvky lidí na stránce Mutual Assistance (https://m.weibo.cn/p/100808fb9b9095ff03a9c13211bb1daf41f0e2_-_feed?wm=3333_2001&from=10C3393010&sourcetype=weixin&uid=1953449851). Třebaže v té době byly v Číně asi čtyři hodiny ráno, neustále se přidávaly nové a nové vzkazy a prosby o pomoc. Ukázal mi to a řekl: “Tohle nikdo jen tak nestačí smazat. Neustále přibývají nové a nové zprávy. Předtím podobnou stránku zablokovali, teď je tady nová. Tohle asi už nezastaví.” Po nějaké době jsem to musela přestat číst, bylo to opravdu strašné. Záplava zpráv o tom, jak něčí rodiče čekají na důležité vyšetření už několik dní, termíny se stále ruší, nikdo je o ničem neinformuje, nepomůže. Nedej bože, pokud je člověk pozitivní, to pak má smůlu už úplně. Jedna paní napsala: “Můj otec už několik dní čeká na dialýzu, má strašlivě oteklé nohy a opravdu trpí. Nikdo nám nepomůže, prostě jen čeká na smrt, je to strašné ho takhle vidět.” Další pisatelce dochází umělé mléko pro tříměsíční miminko a sháněla někoho, kdo by mohl pomoci. Mateřské mléko nemá a neví, co si počít, až jí poslední plechovka dojde. Manžel viděl dvě zprávy o potratu. K jednomu došlo proto, že maminku, které praskla voda, prostě nepustili z budovy a záchranka to nestihla. Druhé vyšel pozitivní test, a tak ji nepřijali. Dítě během porodu doma zemřelo. Po tomhle už jsem řekla, že nechci víc nic slyšet. Sama jsem byla ke konci těhotenství pozitivní a měla kvůli tomu v porodnici problémy. Hned několik sestřiček se ke mně nechovalo zrovna hezky. Po předčasném porodu jsem syna jen letmo zahlédla, a když jsem poté ležela na pokoji, sestřička si neodpustila poznámku: “A to máte proto, že jste se nenaočkovala. Chudinka dítě.” Přitom noc před porodem mě jiná sestřička uklidňovala, že mnoho maminek i s covidem donosilo a covid jsem mohla chytit i klidně očkovaná. Prostě se stalo a zvládneme to. Má gynekoložka byla rozhodně proti očkování v těhotenství. Na všech lékařskéých zprávách, které očkování doporučovaly, dole stálo, že zatím není k dispozici dostatečně velký vzorek, který by byl sledován po delší dobu. Doporučovalo se to, ale nevědělo se jistě, samozřejmě na vlastní nebezpečí. Vím, že spousta lidí v tom měla jasno, ale pro mě to nebyla lehká volba. Kdybych těhotná nebyla, očkovat bych se nechala. Hned druhý den mě posílali domů do izolace a pět hodin mi tvrdili, že si mám sehnat odvoz, že na sanitku nemám nárok. Domů pro mě přijeli ve skafandrech, ale domů jsem si asi mohla zavolat taxíka. Nakonec mě večer sanitka domů odvezla. Byl to hodně nepříjemný zážitek, který se znásobil ještě tím, že malý musel být v inkubátoru a my ho doopravy mohli vidět až po týdnu. Jenže když teď vidím, co se děje v Šanghaji, musím říct, že jsme měli opravdu štěstí, že to dopadlo, jak to dopadlo. Kamarádka, která stále v Šanghaji bydlí, porodila před měsícem.

Podobné zprávy teď ale najdete všude. Čínská maminka nám psala, že jí konečně doručili nějaké jídlo. Doma už je deset dní, z toho pět dní nemůže vycházet vůbec. Kamarád poslal fotku “jídla”, které jeho rodině vedení čtvrti po týdnu karantény poslalo. Měli štěstí, že vždycky mají plný mrazák, jinak by fakt měli hlad. A co jim poslali, to nemůžou myslet vážně.

Pro čtyřčlennou rodinu. Jiného chytili, když porušil nařízení a dostal se ven, aby našel jídlo. Prý už měl strašný hlad. Jenže ti, co ho chytili to prezentují jako schválnost, zlomyslné porušení pravidel. Včera internetem prolétlo video, jak se jedna zoufalá žena snaží uprosit dva sanitáře, aby jí pomohli zachránit manžela, kterému selhávalo srdce. Ani je nehlo, byli přivoláni k jinému případu a tím to pro ně skončilo. Seděli v autě, žena je prosila, aby jí aspoň půjčili defibrilátor, že umírá. Oni jen, že na to si musí získat povolení.

Neskutečné, co všechno se teď děje. Manžel včera nemohl vůbec spát. Spousta těch zpráv přicházela i z našeho bývalého sousedství. Jeho maminka má cukrovku a není jisté, jestli jí vystačí inzulín. Řekl, že to tvrdil dlouho, ale teď se to ukázalo v jasných barvách. Že Číňané se starají jen každý o sebe, pokud se to netýká jich samotných, nezajímá je to. Mnoho z nich postrádá lidskost, jsou horší než zvířata. Sama mám z Číny hodně nepříjemných zkušeností, ale vždycky se snažím věc vidět ze všech možných úhlů, ale teď, v této situaci, je to bohužel naprostá pravda. Samozřejmě ale i v Číně existují fajn a normální lidé. Máme tam rodinu, spoustu přátel, se kterými jsme stále v kontaktu. Můj manžel, Číňan, je jedním z nejlepších lidí, které znám. Nemá v sobě ani zlomek zlomyslnosti, prospěchářství, podrazáctví, je přístupný diskuzi a celou naši čínsko-českou rodinu nade vše miluje. Lidé jsou prostě různí. Všude.