Návrat do českého prostředí

Každý návrat z Číny domů byl výzvou, a to i kvůli jazyku. Česky jsem samozřejmě nezapomněla. Ale méně běžná slova mi vypadávala, některá jsem si musela i vyhledat ve slovníku. Navíc struktura věty i způsob uvažování se liší.

Během života v Šanghaji jsem psala osobní blog, psala jsem si zprávy s přáteli a byla v kontaktu s rodiči, ale i tak jsem z českého kulturního prostředí prostě vypadla. První rok na škole jsem žila hlavně v angličtině, protože jsem měla kolem sebe zahraniční studenty, se kterými jsme nastoupili na jazykové studium. Většina ale po roce odjela a já nastoupila na čínský magisterský obor - všechno v čínštině. Od té doby jsem byla téměř stoprocentně v čínském prostředí a i mluvená angličtina se mi začala zhoršovat. O francouzštině nemluvě. Na škole byla spousta rodilých mluvčích - z afrických zemí. Jenže většina byli muži, kteří si každou konverzaci vykládali po svém a byli až moc přátelští, a tak jsem francouzštinu prostě vzdala. Navíc, čínština mi dávala zabrat dostatečně. S manželem mluvíme většinou čínsky. Na škole, kde jsem poslední roky učila, jsem většinu času používala hlavně čínštinu, protože děti kolikrát neuměly anglicky říct ani, že potřebují na záchod. Svědomitě jsem vedla hodiny v angličtině, jak se po mně vyžadovalo, ale pro udržení disciplíny a klidných nervů byla čínština stěžejní. Po práci jsem potom šla cvičit do klubu v centru města, kde se shromažďují hlavně cizinci, a najednou jsem musela přeladit na angličtinu. Musím říct, že když nejsem v kontaktu s cizinci často, tak s komunikací mimo čínštinu mám prvních pár minut docela problémy. Jazyk sám o sobě není problém a rozumím výborně. Když se mám ale vyjádřit, jako první mi v hlavě naskočí čínský styl odpovědi a čínská struktura věty. Číňané rádi odpovídají jedno až dvouslovně a konec. Čekají potom na doplňující otázky. To mě někdy při rozhovoru s manželem vytáčí doběla:

“Máš už naplánovaný zítřek?” -> Mám.
“A co teda budeš dělat?” -> Půjdu cvičit.

“Můžeš mi rovnou říct, kam v kolik a co?” Manžel vycítí moji netrpělivost a nutnost dodat jasnou a vyčerpávající odpověď ho trochu uvede do rozpaků, nicméně předloží plán dne. 

“Já myslela, že zítra ještě učíš.”  -> Dyť jo, v úterky učím. Jako věc samozřejmou to samozřejmě ve výčtu neuvedl.

Abyste si nemysleli, že jsem nějaká stíhačka. Na některé své tréninky chce, abych chodila s ním, takže si plánuji den na základě toho jeho - co všechno musím přihodit do batohu, jak velkou svačinu, jestli budu spát doma nebo na koleji a podobně.

Musím se přiznat, že jsem doma v Čechách na některé otázky v začátku reagovala podobně, než jsem si uvědomila, že my takhle nemluvíme a jsme daleko sdílnější. Alespoň mezi přáteli a blízkými.

Struktura věty je jiná, používají se jiná slovní spojení. Někdy mi chvíli trvalo, než jsem ze sebe vysoukala českou větu, občas jsem se zadrhla. Jindy jsem tak moc přemýšlela, že jsem si musela pomoct i zavřením očí, abych se soustředila. Slova, která jsem nenacházela, jsem vysvětlila opisem. Jiná jsem si prostě vymyslela. No, asi jsem vypadala jako retard.

Běžně jsem z češtiny plynule přešla do čínštiny a zpátky a někdy mi to ani nedošlo. To mi pak mamka řekla, že jí to budu muset říct ještě jednou, že z toho pochopila necelou půlku. Manžel mi občas ráno vypráví, že to šmodrchám dohromady i ve spaní. Něco vykřiknu čínsky a pak mumlám česky nebo v jinak nespecifikovaném jazyce.

Dalším specifikem čínštiny jsou všemožné zvuky, které mají ale jasný význam. Stejná slabika ale v jiném tóně nese úplně jinou emoci. ? ei v prvním tónu volá po pozornosti. Druhým tónem vyjadřujeme překvapení, třetím tónem nesouhlas, čtvrtým přitakáváme. Často takové věci přidávám do češtiny. Mým oblíbeným je ?? aiyou, to třeba když se mi něco nepovede, něco mě překvapí.

Všechno je to ale o zvyku a frekvenci používání. Pokud jste často mezi lidmi, kteří používají různé jazyky, po nějaké době budete mezi danými strukturami přecházet plynule a nebude vám to dělat velké potíže. Manžel nemá problém dávat instrukce taxíkáři v šanghajštině, do telefonu s maminkou mluvit jejich místním dialektem a mně zároveň odpovídat standardní čínštinou. Je to samozřejmě jednodušší než angličtina-čínština-čeština, ale i to jde.

Jak češtinu vidí manžel Číňan?

Lukáš rozhodně nepatří mezi pilné studenty, ve škole víc nebyl, než byl. Jeho odpor ke studiu spíš vycházel ze systému na škole a přístupu učitelů, který se mu nelíbil. Vždy když byla potřeba, dokázal se všechno rychle naučit a prošel všemi testy. Má opravdu sloní paměť, a to dokonce i tu dlouhodobou. Našrotit se slovíčka pro něj není žádný problém. Některá si připodobňuje k čínštině. ??? (qi bu lái - nelze vstát)  mu zní podobně jako naše “cibule”, ??? (hashiqí - pes husky) zase jako “hasiči”, tak si to podle toho pamatuje. Problém mu dělají dlouhá slova, kde občas přehazuje písmenka. Časování základních sloves si už dobře osvojil, teď nás ale čeká skloňování podstatných jmen, to bude asi oříšek. Čestina má vysoké nároky na trpělivost a odhodlanost. Angličtinu i španělštinu se učil rád, ale s češtinou už často chtěl seknout.