Zpět v Šanghaji - za pět minut dvanáct!

Čína se od 28. března opět uzavírá před světem. Naštěstí se nám podařilo vrátit do Šanghaje už včera. Vše probíhalo hladce a nyní jsme v domácí karanténě.

Původně jsme se chtěli do Šanghaje vrátit někdy před dvěma týdny, ale měli jsme problémy s letankami - buď je nám zrušili a nebo byly moc drahé se složitými přestupy. Podařilo se nám sehnat přijatelné na středu 25. března s přestupem v Malajsii. Nebylo to zrovna ideální, ale docházely nám možnosti. Nahlásila jsem vše ve škole, upravili mi rozvrh, abych nepřišla o žádné hodiny… a v pondělí odpoledne jsme dostali zprávu, že je Malajsie uzavřena a náš let opět zrušen. Manžel v noci našel let do Makaa za téměř 10 tisíc korun za letenku, než jsme se stihli rozhodnout, cena poskočila na 18 000 Kč. Přes známé na letišti jsme nakonec našli let přes Bangkok na stejné datum jako let, který nám byl zrušen. Večer před odletem jsme si zašli ven na poslední večeři a byli jsme dost překvapeni. Většina obchodů uzavřena, ulice prázdné a neosvětlené. Jen v pár uličkách ještě svítilo několik restaurací, ale měly sklizené židle a stoly, jídlo se oficiálně dávalo pouze s sebou. Aby ale udělali větší tržbu, lákali nás dovnitř s tím, že nám jídlo dají do krabic, ale můžeme si to sníst u nich. Restaurace objížděla policejní hlídka, která majitele napomínala s tím, že pokud zákaz opakovaně poruší, bude následovat pokuta. Za tu dobu, co jsme tam seděli, se ale nic nestalo. Kamarád nám potom vysvětlil, že se jedná o preventivní opatření. Stejně tak například uzavření všech veřejných bazénů a sportovišť.

Na letišti

Na letišti v Phuketu bylo nejvíce lidí na mezinárodním terminálu. Do jednoho stánku se dokonce přestěhovala německá ambasáda. My jsme odlétali do hlavního města z druhého terminálu, ve frontě s námi byla většina Thajců, kteří se asi vraceli domů. Kromě pár z nich měli všichni nasazené roušky. Před vstupem do letadla nám změřili teplotu a pak už vše probíhalo hladce. V Bangkoku jsme čekali pět hodin. Co jsem tak pozorovala nošení roušek, bylo to tak půl na půl. Ve frontě na odbavení pro let do Šanghaje už bylo znát, že se vracíme do Číny. Nemálo Asiatů měla na sobě bílé hazmat obleky s kapucí doplněné o ochranné brýle, roušky a rukavice. Kdo něco takového nesehnal, si na sebe navlékl alespoň pláštěnku. V letadle v ní před námi seděl jeden pán, který se celý let neskutečně potil. Trochu jsem váhala, jestli mu v tom je opravdu takové horko, a nebo jestli nemá teplotu. V letadle nám všem teplotu ale měřili. Předtím, než jsme začali klesat, nám letušky rozdaly k vyplnění čestné prohlášení o zdravotním stavu. Chyběla ale anglická verze, tak s tím někteří cizinci měli docela potíže. Co se děje po přistání jsem měla do detailu nastudované z článků a zpráv od ostatních, kteří se do Číny vraceli, tak jsem zůstávala v klidu. Nicméně, personál nám nepodal žádné informace, neřekli nic k tomu, co nás čeká. Takže pokud se  o to člověk dopředu nezajímal, působilo to docela znepokojivě. Do letadla hned totiž přispěchalo několik lidí v oblecích, měřili nám teplotu, pročítali naše dokumenty a nikdo neodpovídal na otázky. Po nějaké době oznámili, že nás budou volat jednoho po druhém a letadlo budeme opouštět ve skupinách. To se ozval jeden starší Číňan s tím, že se mu najednou udělalo nějak špatně, a že má dlouhodobě problémy se srdcem, jestli by nemohl vystoupit první. Zdravotnice ho prohlédla, vyhodnotila ho jako simulanta a nevěnovala mu už dál pozornost. Naštěstí nevypnuli klimatizaci, obrazovky fungovaly dál, takže jsme si čas krátili sledováním filmů. Po asi půl hodině jsem uslyšela své jméno, manžela ale nevolali, musela jsem tedy vystoupit sama. Nikdo nás nikam nehnal, postupně jsme dorazili k prvnímu stanovišti kontrol, kde se po chvíli vytvořila dlouhá fronta, třebaže u stolků sedělo asi 15 dobrovolníků. Ve frontě jsem strávila téměř dvě hodiny, než jsem se dostala na řadu. Manžel ale stále seděl v letadle.

Prvním problémem byl můj cestovní pas. Můj dobrovolník mě odkázal zpátky k “šéfovi směny” s tím, že jsem z České republiky, a to má na seznamu rizikových zemí. Šéf kvůli tomu sepsul svého asistenta: “Jak to, že jsi si nevšiml, že je z rizikové země? V téhle frontě jsou jen lidé, kteří přiletěli z Thajska.” Ten mu zoufale odpověděl: “Ona ale přiletěla z Thajska.” Tak jsme nalistovala razíta z thajské imigrační kanceláře, abych jim ukázala, že jsem přes 5 týdnů pobývala v Thajsku. Poslali mě za jiným dobrovolníkem, který mě vyzpovídal: kde jsem se pohybovala v posledních 14 dnech (několikrát se mě ptal, jestli jsem opustila Thajsko), jestli kašlu, jak se celkově cítím a podobně.  Na pas mi nakonec nalepilizelenou nálepku. Dostala jsem od něj další papír, který jsem si měla nechat vedle zkopírovat. Dál jsem postupovala na imigrační. Tady jsem musela vyplnit klasickou kartičku příletu, k tomu ještě jednu modrou, protože jsem v Šanghaji zůstávala. Informace na obou byly víceméně totožné. Vyfotili si mě, sejmuli mi otisky, dostala jsem razítko do pasu a mohla jsem pokračovat k vyzvednutí zavazadel. To už psal manžel, že vystoupili z letadla. Pokud zde cestující jen přestupovali na další let, byl jim tady vyhrazen prostor s lavičkami, odkud si je postupně odváděli do připravených letadel.

My jsme pokračovali dál. Všude stály velké tabule v čínštině, angličtině a korejštině, odkazující na jednotlivé městské části. Každou tabuli hlídal jeden dobrovolník, který ukazoval cestu a zodpovídal případné dotazy. Zařadili jsme se do fronty Nový Pudong, celkem nás tam čekalo 12. Zkontrolovali nám nálepky, zapsali si naše adresy, telefonní čísla (obratem nám zavolali, aby se ujistili, že je vše správně), kontakty na naše nejbližší a po chvíli nás odvedli na autobus. Odvezli nás do sportovního centra, kde jsme se opět seřadili, vyplnili několik formulářů a jeden za druhým jsme byli testováni. Udělali nám stěry z krku a mohli jsme odejít.

Téměř doma

Taxík nás odvezl před bránu našeho malého sídliště, kde jsme se museli domluvit s vrátnými. Oskenovali jsme si další dva QR kódy, vyplnili opět údaje o sobě a čekali na šéfa místní komunity, který měl rozhodnout, zda se můžeme vrátit domů. Do detailu nás vyzpovídal, potom se šel podívat na náš byt, jestli je v hodný pro karanténu a nakonec nás pustil domů. V Šanghaji jsme přistáli něco po půlnoci a na byt jsme se dostali kolem sedmé hodiny ranní. Objednali jsme si snídani, kterou nám donesli před dveře a šli spát. Za dva dny nám volal náš čínský tatínek s tím, že ho kontaktovali z Centra pro prevenci epidemií s výsledky -jsme zdraví! V karanténě tak být nemusíme, ale stejně nevycházíme, jeden z nás jde jen nakoupit a hned zpátky. Uvidíme, jak se bude dál situace ve městě vyvíjet.

Na poslední chvíli a s odřenýma zádama

To je nadpis, který mi maminka pro dnešní článek poradila. Spoustu věcí necháváme na poslední chvíli, ale vždycky máme tak nějak štěstí, že to pro nás dobře dopadne. Když v Číně situace nebyla dobrá, trávili jsme čas v Thajsku. Poté se Thajsko začalo uzavírat a nám se přeci jen podařilo dostat dobrou letenku. Vrátili jsme se den předtím, než byla opět nařízena naprostá karanténa pro všechny, kdo vstoupí do města. Nám je po testech ještě dovoleno vycházet. Včera večer vyšlo nařízení vlády, kde se od 28.3. zakazuje vstup do země všem cizinců, i těm s povolením k pobytu. Mohou se vrátit pouze Číňané. Takže stačilo mít letenku o jeden den později a už by mě asi do Číny nepustili.

Co nálepky jiných barev?

Pokud do Číny přilétáte ze země označené jako vysoce rizikové (např. Česká republika), dostanete na pas automatickyžlutou nálepku. Některé odveze na odběrové místo autobus, jiné sanitka. Po provedení testů musí všichni čekat na výsledky. Co jsem četla zprávy od různých cizinců, čekací doba se pohybuje někde kolem 4 - 12 hodin. Během této doby vás ubytují na hotelovém pokoji. Pokud jsou vaše výsledky negativní, můžete odjet domů a nastoupit do domácí karantény. Pokud se ale prokáže, že třeba jen jeden pasažér je nakažený, všichni dostávají červenou nálepku a putují do karantény v místech k tomu určených. Jedna Česka nám ve skupině popisovala, že při návratu do Číny dítě trochu kašlalo. Museli tak v nemocnici na další testy a celkově tam strávili 53 hodin, než se prokázalo, že jsou zdraví, a mohli se vrátit domů.

Celkově musím říct, že celá situace je teď zvládnuta opravdu výborně. Žádný chaos, na který jsem tady zvyklá. Všude jsou tabule, spousta dobrovolníků, kteří trpělivě zodpovídají všechny dotazy. Kolem dokola jich i spousta pospávalo, je to pro ně opravdu náročné, ale snaží se a většinou odvádějí skvělou práci.