Jak jsem vystudovala čínská bojová umění na univerzitě v Číně

V Číně můžete bez nadsázky vystudovat magisterský obor například v plavání nebo ve fotbale. Já se zařadila mezi hrstku cizinců, kteří si odnesli doktorát z oboru zvaného Tradiční čínské sporty, tedy z čínských bojových umění.

Původně jsem plánovala nastoupit na obor Sportovní management, ale během ročního přípravného kurzu čínštiny na Šanghajské sportovní univerzitě jsem zjistila, že se tady dají studovat také bojová umění přímo jako obor. Kdybych tenkrát věděla, co vím teď, asi bych si vybrala jinak. Nicméně, i tak můžu říct, že to stálo za to, naprosto mi to změnilo život, a když odhlédnu od všech těch problémů, se kterými jsem se musela potýkat, užila jsem si to. Ale pěkně od začátku…

Na většině větších univerzit v Číně najdete sportovní fakultu, ale jsou zde i přímo sportovní univerzity. V hlavním městě Pekingu stojí rovnou dvě. Navštívila jsem jich několik, ale na Šanghajské sportovní univerzitě jsem strávila dlouhých sedm let, tak vám školu i studium tady trochu přiblížím. Univerzita se skládá ze šesti plnohodnotných fakult:

• Tělesná výchova a trenérství
• Sportovní věda
• Sportovní management a ekonomie
• Volnočasové sporty, rekreace a umění
• Média ve sportu
• Bojová umění

Další dvě “fakulty”, Mezinárodní vztahy a Stolní tenis, nenabízejí oborové programy, ale spíše krátko nebo střednědobé pobyty ve formě jazykových kurzů, tréninků, tréninkových kempů před turnaji a podobně. Bakalářské studium trvá minimálně 4 roky, magisterské a doktorské pak 3 roky. Z pohledu cizince, který příliš neovládá jazyk, je bakalářské studium asi nejnáročnější. Mí dva spolužáci, jeden z Itálie a druhý a Israele, měli oba dost problémy studium vůbec dokončit, přestože čínštinu ovládali skvěle. Oba studovali stejný obor - bojová umění. Kromě bojových umění samotných prošli předměty jako fotbal (tady se nejen kopalo do míče, ale psaly se i dlouhé eseje), statistika (program pouze v čínštině), ekonomie, matematika, čínština, angličtina, atletika, gymnastika a podobně, vše čínsky. Zastavím se u plavání, to je pro Čínu velmi specifické. Velký kormidelník Mao Ce Tung si v roce 1966 šel zaplavat do řeky Jang-c’-ťiang, aby tím ukázal národu i světu, že je stále plný sil. Spousta Číňanů plavat neuměla a neumí, do vody se bojí, o to větší gesto to bylo. Pro všechny naše bakaláře byla plavecká zkouška tenkrát podmínkou zdárného ukončení studia. Pamatuji si čínskou spolužačku, jak se každý den zoufale chodila topit do bazénu, protože se bála, že na zkoušce vyhoří. Manžel zkoušku napoprvé také nedal, musel opakovat následující rok, kdy jsem ho plavat naučila. 

O čem studium čínských bojových umění na univerzitě je

Nezasvěcenému se může zdát, že čínská bojová umění nejsou zase až tak rozsáhlá, aby se jejich studium stalo přímo univerzitním oborem. Lidé, kteří se tomuto umění věnují, vám ale řeknou, že k uchopení všech aspektů a poznání jich do hloubky jeden život rozhodně nestačí. Vše to samozřejmě hodně záleží na přístupu, důvodech studia a očekáváních. Čínská bojová umění stojí na několika pilířích: tradiční čínská medicína, tradiční čínská filosofie, čínská kultura a historie. Přidáte-li k tomu moderní vědu a výzkum, sportovní management a administrativu, propagaci a marketing, vyjde vám z tého skládačky můj obor. A protože je to opravdu hodně široký záběr, studenti se výběrem předmětů profilují směrem, který je zajímá nejvíce. Někteří touží stát se trenéry či učiteli, otevřít si vlastní školy, jiní se ponoří do výzkumu, do propagace čínské kultury skrze sport, další spolužáci po vystudování nastoupili do armády nebo k policii. Co mě se týče, měla jsem štěstí, že jsem mohla trénovat v univerzitním týmu, ambice vědátorky jsem neměla, zaměřila jsem se tedy hlavně na propagaci a marketing. Tenkrát jsem to netušila, ale skrze toto studium jsem měla příležitost poznat hodně zblízka jak tradiční tak moderní čínskou kulturu a žít v ní - ne pouze listovat knihami o sociologii.

Praktické předměty

Naši učitelé patří mezi špičku a opravdové odborníky na čínská bojová umění. Mnoho z nich léta sbíralo medaile z národních i mezinárodních šampionátů, úspěšní byli i jejich studenti, publikují mnoho odborných prací a věnují se dalšímu výzkumu. Tréninkové předměty byly tedy opravdu parádní. Čtenáři, který se o čínská bojová umění příiš nezajímá, to moc neřekne, proto uvedu jich jen pár:

1. Sanda a základy boje

V prvním semestru jsme se učili všechny základní údery a kopy, ve druhém semestru jsme přidali strhy a hody na zem. V navazujícím předmětu už jsme měli i lehký sparring a učili se i techniky z čínského wrestlingu a qinna (různé páky, škrcení atd.).

1. Moderního wushu

Vzhledem k tomu, že cílem hodin nebylo dostat nás na soutěže, věnovali jsme se zejména technické stránce pohybů, správné provedení skoků, posilování, strečink, výraz a další. Během hodin jsme dostávali i různé úkoly - jakými nácviky opravit špatné pohybové návyky, jak správně posílit určitou svalovou skupinu, jak zkvalitnit skoky, jak dávat dopomoc při nebezpečnějších prvcích, jak řešit pohybové problémy a chyby individuálně.

1. Zdravotní qigong

Jedná se o tradiční dechová cvičení, kterými se protáhne, uvolní a zároveň posílí celé tělo. V rámci tohoto předmětu jsme chodili také ráno do parku, kde jsme cvičili s místními a učili se navzájem. Několikrát jsme cvičebně navštívili také nemocnici a domov důchdoců, se kterými naše katedra spolupracuje.

Teoretické předměty

Tohle je oblast, která by snesla hodně vylepšení a celkově jinou strukturu. Čínská bojová umění si dlouho úmyslně ponechávala závoj tvořený mýty, legendami, a téměř až kouzly, spousta konceptů lze jasně popsat velice obtížně. Teď si představte, že se to vše má přenést do slov a definic, má to být změřitelné a pochopitelné pro veřejnost. Co vznikne? Místy chaos. Tohle téma rozvedu někdy později, teď zpět do školy. Mezi mé předměty tady patřilo Čtení klasických textů, Základy čínské medicíny, Moderní propagace bojových umění a kontaktních sportů, Moderní výzkum v bojových uměních, Historie čínských bojových umění, Filosofie v čínských bojových uměních, Čínská bojová umění a čínská kultura a další.

Na závěr pár perliček…

Hodiny filosofie jsme měli se samotným děkanem naší fakulty, panem Dai Guo Binem. Nevyplácelo se sedět v první lavici, protože při přednášce hodně prskal. Patřil ke “staré škole”, a tak často sklouzával do svého dialektu a kolikrát jsem mu nerozuměla ani slovo. Když jsem se zeptala čínských spolužáků, kteří napjatě poslouchali, řekli mi, že mu taky vůbec nerozumí. Profesor si to občas uvědomil a základní pojmy naškrábal na tabuli. Rozeznat ručně psané čínské znaky není vždy jen tak. Vše jsem si fotila a pak ukazovala Číňanům, ale i oni měli často problém to rozluštit. Když už se povedlo, že jsem něco pochytila, po nocích jsem hledala na internetu v angličtině a snažila se dát si to nějak do kupy. Když vezmete, jak byl u nás internet pomalý a spousta důležitých stránek zablokovaných, byly to opravdu dlouhé noci.

Tento pan profesor přijímal zahraniční studenty jen výjimečně a když, bylo jejich povinností před ukončením studia přečíst jeho disertaci, kde se věnoval filosofickému aspektu bojových umění (samozřejmě v čínštině). Mě se to naštěstí netýkalo, ale spolužáka z Kamerunu se na práci pan profesor při jedné z obhajob zeptal. Ten hrdě kýval, že práci přečetl celou. Po otázce “a pochopils to,” následovalo ticho. Profesor řekl: “To nevadí. Možná to pochopíš v příštím životě. To pak za mnou zajdi a popovídáme si.”

Jednu písemnou zkoušku jsme měli povolenou psát anglicky. Když jsem stále nedostávala žádné hodnocení, zašla jsem na učitelem. Ukázal mi práci mojí spolužačky z USA s tím, že tohle je angličtina. Potom mi ukázal tu mou a řekl: “Nevím, co to je, ale angličtina to rozhodně není. Snad nečekáš, že umím číst česky?” Bylo to anglicky, ale vázaným psacím písmem, které učitel nedokázal rozluštit. Naštěstí jsem na místě dostala příležitost to celé přepsat do “angličtiny”.

Po obhajobě naší magisterské práce si nás děkan všechny posadil v aule a zhodnotil veškeré naše úsilí. Tenkrát mi také objasnil mystérium, nad kterým jsem přemýšlela kolik let. Čínské powerpointové prezentace se velice liší od toho, co nám vtloukali do hlavy doma - méně textu, výstižné, čisté, jasné, informativní. V čínské prezentaci musí být všechno, každý slide je přeplněný textem. Myslela jsem si, že Číňané nejsou schopní improvizace a vše potřebují mít nalinkováno. Mýlila jsem se. Profesor nám vysvětlil, že se to tak dělá, abychom vyjádřili respekt všem přísedícím hostům. Pokud bychom jen tak mluvili spatra, vypadalo by to, jako kdybychom jim dávali přednášku. Vzhledem k tomu, že se vždy jedná o vysoko postavené profesory, neslušelo by se to. Během svého studia tam jsem viděla, že i Číňané dokáží být velmi nápadití, zaimprovizovat, přicházet s novými myšlenkami. Často jsou ale svými učiteli drženi zkrátka a vše kreativní je zadupáno do země. Když jsem přišla za svým vedoucím práce s tím, že mám kontakty na několik odborníků, našla jsem zajímavé metody výzkumu, které se v našem oboru ještě neaplikovaly, učitel mě hned zastavil: “Ale to vůbec není potřeba! Vše, co potřebuješ vědět, již bylo napsáno. Nemusíš s nimi mluvit, pamatuj si - kniha je tvůj nejlepší přítel.”