V Japonsku se k obézním lidem - a obézní znamená v Japonsku jen mírná nadváha - chová stát, tedy zdravotní a sociální systém, přibližně jako Švédsko či Norsko k alkoholikům.

Rozhodně mi není jasné, jak Číňané (zejména ženského pohlaví) spořádají ty ukrutné hromady jídla a zůstavají fit. To jídlo obvykle není tak tučné jako evropské a na jihu (kde místo nudlí baští rýži) je v tom i míň karbohydrátů, čínská kultura tělesného cvičení je zajímavá, ale že by se přitom nějak zvlášť pálily kalorie, to ne. Záhada

Mně to také vrtalo hlavou, protože kamarádky zveřejňovaly fotky nejrůznějších lahůdek a vypadalo to, že něco jí prostě nonstop. Jenže když jsem s nimi byla nebo jsme si povídaly, zjistila jsem, jak to je. Ony si daly tu mísu nudlí nebo směs všeho možného na pánvi, ale nic jiného ten den už nejedly. Nebo další den měly jedno jablko. Když jsme byli na jídle s nějakou štíhlou paní kolem čtyřicítky, tak z každého talíře trochu ochutnala, rýži nesnědla skoro žádnou, a tím to pro ní skončilo.

Zajímavý článek.

Jiný kraj, jiný mrav a jiné zvyky.

Číňané to se štíhlostí přehánějí. Češi zase jsou často tlustí a obézní. Ani jeden extrém dobrý není.

Kdysi dávno jsem potkal na Filipínách chlápka v topu. Když jsem se ho tak hloupě zeptal, začal vyprávět, že mu na letišti zašantročili kufry a tohle bylo maximum, co koupili