Jak moc je anketa Sportovec roku opravdu objektivní?

Letošní výsledky ankety Sportovce roku už jsme měli možnost si prostudovat, v mnoha komunitách určitě vyvolaly vášnivé diskuze, a ani v MMA tomu není jinak.

Detailní informace najdete na: http://sportovecroku.cz/ester-ledecka-vitezkou-ankety-sportovec-roku-2022/ Začala bych tím, co uvedl předseda klubu sportovních novinářů, pan Zdeněk Pavlis: “Ve velké míře rozhoduje popularita toho daného sportu, který je právě na vlně, což je v posledních letech například biatlon. Velkou roli tam taky hrají zaměření novinářů, kteří hlasují. Pak tam velkou roli hraje i mediální obraz, který si sami o sobě vytvářejí sportovci.” (https://www.irozhlas.cz/sport/cena-sportovec-roku-je-ovlivnena-radou-faktoruv-cesku-casto-rozhoduje-popularita_1712281527_ves)

Nejen z jeho slov vyplývá, že výsledky ankety nejsou příliš objektivní a vítězství závisí na hodně faktorech, z nichž mnohé se špatně zkoumají a poměřují:

Popularita daného sportu. Znamenají výsledky ankety, že jsou u nás teď snowboarding a lyžování ve větší oblibě než hokej? To určitě ne. Že je sportovní lezení divácky oblíbenější než MMA? Kdo ví. Když by si dal někdo tu práci, možná se dá dohledat počet diváků na místě podle prodaných lístků, dá se porovnat objem PPV u jednolivých zápasů. Kolik článků vyšlo v češtině o daném sportu, kolik jich bylo ve sportovních rubrikách a kolik třeba v Blesku, kolik je amatérských závodníků, výše financí, přítomnost sponzorů… Každý si žijeme ve své bublině, která může být místy velice zkreslená. Přes dvacet let se pohybuji v různých komunitách bojových sportů, takže samozřejmě mívám jak pocit, že to jsou ty nejlepší sporty pod sluncem, ale také, že je tam nejvíce černoty, protože v tom jsem a nevidím třeba, co se děje ve stolním tenise. Bývám překvapená, že když narazím na někoho nového, vůbec netuší, co to je wushu nebo BJJ. Vždyť to přeci musí vědět každý! No, není to vůbec pravda. Na druhou stranu mí rodiče o dané oblasti teď asi vědí daleko více, než kdejaký dvacetiletý kluk, který se tomu nevěnuje aktivně.

Zaměření hlasujících novinářů. Pro větší objektivnost by asi musela být pro účast novinářů v anketě vymyšlené nějaké limity. Například jen 50 těch, kteří se zabývají zimními sporty, 50 těch, kteří píší o letních sportech. Jenže. Pak tu máme týmové a individuální sporty. Některý novinář píše třeba o fotbale, hokeji, lyžování a maratonu. Někdo píše o všem, někdo se specializuje jen na pár disciplín… Tohle by asi nešlo, nebo co myslíte?

Mediální obraz sportovců. Sportovní zprávy sleduji celkem pravidelně, mám ale pocit, že jsem zaznamenala více zpráv o Jiřím Procházkovi než třeba o horolezci Adamovi Ondrovi. Sám lezec zmiňoval, že je spíše ostýchavý a do médií se moc nehrne. Jiří zato rozdal rozhovorů už bezpočet, a to v roce 2022 zápasil vlastně jen jednou. Oba jsou vnímáni velice pozitivně. Jestli jsem nic nepřehlédla, Adamův nejlepší výsledek loni je druhé místo na Mistrovství Evropy, zatímco Jiří vlastně vybojoval první místo v mistrovství světa v profesionálním MMA. I tak je však Adam na sedmé příčce, zatímco Jiří je desátý.

Atlet Jakub Vadlejch (oštěp) se umístil na čtvrté příčce, přitom letos na mistrovství světa v atletice na zlato nedosáhl. Tím mířím k porovnání jednotlivých sportů a k tomu, co člověk musí udělat proto, aby ve svém oboru dosáhl naprostého vrcholu. A není vrchol jako vrchol. Jednotlivé sporty se dají porovnávat jen horkotěžko, pokud vůbec. 

Když se vrátím k našemu oštěpaři, podle stránek worldathletics.org je v současné době na celkovém 33. místě mezi muži, v hodu oštěpem je ze stovky uvedených sportovců na 3. místě,  přičemž od první příčky v jeho disciplíně ho dělí 38 bodů. Jiří Procházka je ve své váhové kategorii v MMA na prvním místě celkového žebříčku. Výher nemá nejvíce ze všech, ale proher má při počtu výher méně, navíc naposledy prohrál v roce 2015. V MMA celkově je v žebříčku UFC na 10. místě, v žebříčku tapology.com na místě 11. Jakubovo 33. místo se počítá ze všech atletických disciplín (maraton, skok do výšky, hod oštěpem atd.), zatímco u Jiřího se porovnává jen MMA, není tam ani box, BJJ ani jiný bojový sport, protože se neudělují za výsledky žádné body obecně pod nálepkou “bojové sporty”. Do atletiky vůbec nevidím, mám ten dojem, že pokud prostě hážete oštěpem, jste přihlášení, nejste v danou dobu nemocní, máte finance, abyste se na závod dostali, a k tomu se vám daří vyhrávat, postupně se prokousáváte z nižších soutěží výš a výš, až se díky svým výsledkům dostanete na mistrovství světa. V ideálním světě, samozřejmě. Čísla však nelžou. Buď hodíte nejvíc nebo ne. Dostat se do UFC, to je úplně jiný příběh. Některé váhové kategorie, třeba všechny ženské váhovky, nemají tolik zápasníků, a tak je jednodušší se tam dostat a prosadit se. Jinde je nával a prostě se tam nedostanou všichni, ač by možná mohli porazit i šampióna. Rozhodují také kontakty a síla manažera, schopnost prodat se v médiích, oslovit fanoušky a spousta dalšího. A tak i ti, co více prohrávají, než vyhrávají, se v organizaci stále drží a dostávají zajímavé zápasy na základě úplně něčeho jiného, než je jejich aktuální umístění na žebříčku, počet zápasů, výher atd.

Zpátky ještě ke zmiňovanému lezci. Adam má těch zlatých ze světových soutěží opravdu hodně. Na 13. Mistrovství světa ve sportovním lezení v roce 2014 vyhrál Ondra hned dvě zlaté. V konkurenci dohromady 186 dalších závodníků. V hodu oštěpem se na jednom závodě ve stejný čas porovnávají všichni zúčastnění, a není jich málo, v MMA je to ale jiné. V organizaci UFC mají v každé váhové kategorii v žebříčku uveřejněných 15 zápasníků. Jiří se nemusel porovávat se všemi, pro získání mistrovského pásu mu stačily tři výhry. A co další známé organizace jako je Bellator nebo třeba PFL? Ani s těmito zápasníky se nemusel porovnávat. Samozřejmě, jedná se o úplně jiný systém soupeření mezi jednotlivci, nemůžou je všechny nahnat do klece. I když i takový formát existuje. Například v tradičním čínském wrestlingu se na pláni v jeden čas utká velké množství borců všech váhových kategorií. Zápasí každý s každým, kdo vyhraje, jde zápasit s tím vedle, pak s vítězem vedle, takto postupují, až zůstanou poslední dva. Na mistrovství světa v judu musí judoka v jeden den porazit pět soupeřů, aby dosáhl na zlato. Nemluvě o tom, že se na toto mistrovství musí ještě probojovat. V některých MMA organizacích pozvou borce ze zahraničí, který v u nich nikdy nezápasil, hned mu dají zápas o titul, vyhraje a má pás. I když třeba prozatimní. V UFC některým stačil jeden zápas, aby dostali hned šanci bojovat o titul, například Miesha Tate nebo Anderson Silva. Ten ale poté rychle získaný titul obhájil hned 14x.

Pro Jiřího je MMA “králem všech sportů a soutěží” (https://isport.blesk.cz/clanek/ostatni-mma/424724/desaty-sportovec-roku-prochazka-mma-je-kralem-zaslouzi-vlastni-ceny.html), protože svou disciplínu naprosto miluje, dává do toho všechno, každý to ale vnímá jinak. Podle výsledků velké studie pod záštitou ESPN (https://www.espn.com/espn/page2/sportSkills), kde experti na základě 10 kritérií poměřovali náročnost jednotlivých sportů, je tím nejnáročnějším sportem vůbec box. Následují hokej, fotbal, basketbal, wrestling, MMA, tenis. Na stránkách pledgesports.org (https://www.pledgesports.org/2017/05/the-10-toughest-sports-in-the-world/) se na prvním místě objevil golf, dál box, hokej a na čtvrtém místě je MMA. Podle bleacherreport.com (https://bleacherreport.com/articles/832927-what-is-the-worlds-toughest-sport) je nejtěžším sportem vodní pólo, box je na třetím místě, hokej na místě pátém, MMA nezmiňují. Ani experti a lidé z oboru se tedy nedokážou shodnout. Těch kritérií k porovnání a způsobů porovnání je prostě příliš mnoho. Manžel je zápasníkem MMA a také bývalým judistou, a tak vím moc dobře, co obě disciplíny obnáší. I tak se prostě dá špatně rozhodnout, kde to pro něj bylo náročnější - oboje mělo svoje.

K závěru bych ještě na toto téma chtěla zmínit článek z Lidových novin: https://www.lidovky.cz/sport/ostatni-sporty/mma-oktagon-ufc-jiri-prochazka-karlos-vemola-komentar-pohled.A221222_190121_ln-sport-ostatni_atv Na první místo prý vyzdvihlo Jiřího Procházku celkem 18 novinářů, 72 ho napsalo na místo desáté. To je 90 hlasů do první desítky, z celkového počtu 223 hlasujících. To vzhledem k tomu všemu, co jsem zmiňovala výše, si myslím, není vůbec špatné. Myslím si, že pokud by anketa stála na názorech fanoušků, je argument o tom, jak cirkusová propagace MMA na naší lokální úrovni negativně ovlivňuje náhled lidí na tento sport, beze sporu správný. Žebříček Sportovec roku ale sestavují sportovní novináři. U nich by mediální divadlo kolem nemělo hrát vůbec žádnou roli. Sport i sportovce by měli posuzovat výhradně podle měřítek jako je například oblíbenost sportu, čímž postupně vzrůstá i jeho důležitost v očí diváků i sponzorů, technická a další náročnost, množství soupeřů/týmů a jejich úroveň, počet soutěží/zápasů během roku a výsledky… U profesionálních novinářů by mělo být úplně jedno, jakým způsobem se u nás daný sport propaguje, jestli má hlavní tvář u nás více průšvihů než výher. Proto také v anketě například Karlose Vémolu asi neuvidíme. Navíc sami žurnalisté jsou z celkem velké části za styl propagace a osvětu mezi fanoušky zodpovědní. Sport je oblast velice široká, ale pokud se neživí ničím jiným, asi by měli mít přehled o úrovni nejznámějších organizací, základních pravidlech, váze daného titulu apod. Samozřejmě se nemusí bez nastudování vyznat třeba v takovém crossmintonu nebo kanjamu, ale ve sportech, které zrovna letí, by při účasti v takové anketě měli mít přehled.

Anketa Sportovec roku je v mých očích anketou popularity daných sportů a sportovců u nás. Není to špatně, ale mělo by se to podle toho prezentovat. Snaha o objektivní zhodnocení úspěchu jednotlivých sportovců v různých disciplínách a jejich porovnání, to je téměř nadlidský úkol. Jaký na to máte názor vy?