Jak vypadaly tréninky bojových umění na univerzitě v Číně

Během prvního roku na Šanghajské sportovní univerzitě jsem studovala čínštinu a reálie, k tomu jsem mohla zdarma na jeden ze sportů, pokud mě tedy trenér přijme.

Na cestě do tréninkové haly jsem náhodou potkala jednoho ze tří cizinců, kteří tam bojová umění studovali už nějakou dobu. Nabídl se, že mě představí trenérovi Taijiquan a pomůže mi. Trenér mě vyzpovídal, ukázala jsem mu pár částí sestav, které jsem se naučila v ČR. Pokýval hlavou a řekl: “To by šlo.” A tím to všechno začalo.

Taijiquan (??? taijí quán) je jedním ze stylů čínských bojových umění, u nás známo spíš jako “taichi”, v podobě zdravotního cvičení vhodného hlavně pro starší nebo jako ladný tanec na obláčku. Existují ale i jiné verze. Cvičení v našem týmu pro seniory rozhodně nebylo. Měla jsem to štěstí, že v době, kdy jsem tam studovala, se trénovalo opravdu zostra, v posledních letech však intenzita značně zeslábla. Tenkrát se cvičilo šest dní v týdnu, 3 - 5 hodin denně. Hlavní tréninky začínaly odpoledne v 15:00 a nikdy nebylo jisté, kdy skončíme. Záleželo, jak jsme byli schopní splnit plán tréninku, zda jsme se učili nové techniky, jestli se na závěr posilovalo, jak moc měl trenér ten den čas, jakou měl náladu, a jestli nepřišla návštěva (vedení školy, zahraniční delegace, spřátelená univerzita apod.). Od jara do podzimu jsme k tomu chodili na ranní rozcvičky venku od 6:00 do 7:00. Jeden až dva měsíce před soutěžemi se ještě přidával třetí trénink po večeři, kdy jsme končili kolem 22. hodiny.

Jak tréninky vypadaly? 

Naprosto jinak, než jsem byla zvyklá. Ať už je to v Číně nebo v zahraničí, jednotlivé styly čínských bojových umění se striktně oddělují. Hodiny taijiquan jsou rozvolněnější, začíná se dechovými cvičeními, základními kroky, navíjením hedvábí apod. Naproti tomu například během tréninku vnějších stylů jako jsou u nás oblíbená šaolinská pěst nebo hungar, začínáte protahováním, základními postoji, rychlými a silnými kopy a dalšími kombinacemi. Na naší univerzitě se dané styly sice studovaly zvlášť, ale zdůrazňovalo se, že se stále jedná o jedno a to samé, i když v jiné podobě. Stejná filosofie vládla i v našem týmu. Zahřátí před tréninkem bylo na každém z nás. Čínští spolužáci většinou přicházeli 5 - 10 minut před začátkem, rovnou si sedli do provazu a začali si stěžovat, jak je strašně bolí nohy. Já jsem naproti tomu na místě byla už půl hodinu, během které jsem se rozběhávala a protahovala. I tak jsem měla stále problém dosednout až na zem a hodně jsem při tom trpěla. Většina z nich trénovala bojová umění od raného dětství a ti nejlepší k nám přišli z profesionálních týmů. Buď přestoupili a nebo šli do sportovního důchodu, ale chtěli dál trénovat. Myšlenku na to, že bych se s nimi porovnávala, jsem rychle opustila. Samozřejmě jsem se za ty roky hodně zlepšila a postupem času jsem zaostávala méně a méně, ale i tak byl rozdíl víc než znatelný.

Úderem 15. hodiny jsme v několika řadách začali základními kopy. Pokud měl učitel zpožnění, vedení automaticky převzal nejstarší student. Byla období, kdy bylo volněji, jindy jsme museli být sehraní jako vojáci - kopat najednou stejnou nohou, stejně rychle, stejný počet mezikroků, počítat nahlas všichni společně. Následovaly základní postoje a přechody mezi nimi, základní a pokročilejší skoky. Nikdo se nesměl courat, aby nezpomaloval ostatní. Ze začátku jsem byla po téhle půl hodince úplně odvařená a nedokázala si představit, že bych ještě měla něco dělat, ale zvykla jsem. Pokud jsem tam chtěla opravdu zapadnout, musela jsem. Poté jsme měli většinou nástup, během kterého nám učitel zadal úkoly a šlo se na sestavy. Školy a kluby pro veřejnost se většinou specializují na jeden, maximálně dva styly. V týmu jsme se ale museli naučit všech pět základních stylů, k tomu si vybrat specializaci a tomu se věnovat ještě víc.

Když jsem v týmu začínala, zrovna jsme se začali učit celkem těžkou sestavu - 56 forem stylu chen. Pro ty naprosto nezasvěcené to přiblížím takhle. Číňané se celou sestavu naučili za 5 tréninků, mě trvalo několik týdnů, než jsme se to celé naučila tak, že jsem byla schopná cvičit podle kamarádů vedle mě. Ke konci už jsem to i vzdala, ale kamarádka Číňanka mě dokopala k tomu, abych se to naučila opravdu celé. Trvalo mi téměř 2 měsíce, než jsem byla schopná sestavu zacvičit úplně sama. A pak několik let, než jsem zvládla přidat všechny detaily, které učitel vysvětloval. A to jsem kromě studia čínštiny neměla nic moc jiného na práci. Po těch pěti trénincích se ale začala učit úplně jiná sestava, tentokrát stylu yang. Potom další a další sestava. Takže jsem se v jednu dobu učila 3-4 naprosto odlišné sestavy a měla jsem z toho opravdu guláš. K tomu ještě zdravotní qigongy (dechová cvičení) a základy tui shou neboli “lepivé rukce” (?? tuishou). Sestavy se cvičily bez větších přestávek 1.5 až 2 hodiny. Poté se buď posilovalo, jela se kondička, šlo se do posilovny nebo na běžecký okruh. Potom už jsme byli rádi, že jsme došli na pokoj. První 2-3 měsíce jsem měla nohy hodně ztvrdlé a sejít schody mi trvalo celou věčnost. Potom už jsem si zvykla a šlo to. Musím ale říct, že nebylo období, kdy by mě něco nebolelo. Bylo to dlouhých osm let bolesti. Kolikrát jsem nemohla usnout, jak mě bolely nohy zevnitř. Postupem času jsem se ale naučila odlišovat, co byla prostě bolest, na kterou jsem si musela zvyknout, a co bylo zranění.

V naší komunitě se často vedou diskuze nad tím, jak dlouho trvá zacvičit jednu sestavu. Většinou čím déle vám to trvá, tím více obdivu sklidíte. :-) Opravdu to ale záleží na sestavě samotné a za jakým účelem cvičíte. Soutěžní sestavy trvají 2 - 3 minuty (liší se soutěž od soutěže). Jak jsem byla zvyklá cvičit pomalu, kolikrát byl dost problém se do toho časového limitu vůbec vejít, nestíhala jsem. Oblíbenou tréninkovou metodou některých učitelů na univerzitě bylo držení jednotlivých pozic. Například už zmiňovaná sestava 56 forem. Pokud v každé pozici a některých mezikrocích zůstanete 1 minutu, budete rádi, když jednu sestavu dáte do hodiny. Velmi dobře si vzpomínám na ten pocit, když jsme po hodině konečně došli k poslední technice. A na pohledy všech spolužáků, když učitel řekl: “Všichni zpět na svá místa, začínáme znovu.” Jindy jsme měli výzvu: každý den zacvičit sestavu desetkrát. V té době jsme zrovna dokončili tradiční sestavu 81 forem. Pokud jsme se fakt snažili, splnit daný úkol trvalo to tak tři hodiny. V poslední hodině se už třásly nohy i těm nejzdatnějším.

Sestav ale není nekonečné množství. Tak po dvou letech jsem si pamatovala všechny sestavy, které jsme se učili, těch bylo asi 18. Ty se probíraly stále dokola, protože studenti promovali a odcházeli, noví přicházeli. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem byla schopná rozumět tomu, co učitel říkal, a že byl hodně výřečný. Snažila jsem se tak vnímat jeho gestikulaci, mimiku, reakce spolužáků. Během cvičení jsem jeho pohyby imitovala, jak jen to šlo. Nakonec spousta Číňanů chodila za mnou, abych je učila, protože jsem si pamatovala i malé detaily a různé varianty. Díky tomu jsem si získala cit pro detail pohybů, z čehož jsem vždycky těžila během učení studentů a jejich přípravy na soutěže. Neznalost jazyka byla nakonec v tomhle ohledu výhodou.