Deník z Road to UFC: Singapur (3)

Včerejší noc a dnešní ráno bylo o odvodňování. Tentokrát šlo shazování ještě lépe než minule. Navážit se podařilo nakonec všem a jsme připraveni na zítřejší zápas.

Každý se potýká s váhou po svém. Během svého působení v šanghajském judo týmu, Lukai nastupoval ve váhové kategorii 73 kg a poslední dny před zápasy byly stejně utrpením, protože neměli sebemenší ponětí o tom, jak se to má dělat. Když mu tenkrát tvrdili, že by se hodil spíš o váhovku níž (66 kg), odmítal to s tím, že by to rozhodně nedal. Na začátku své kariéry v MMA zápasil jako lehká váha (70 kg). Na svůj první zápas pod hlavičkou známé Road FC v Koreji nevzpomíná rád, protože uvěřil tehdejšímu trenérovi, že mu se vším pomůže, o nic se nemusí starat. Trenér totiž všemu rozumí. No, nerozuměl. Během sundavání posledních dvou kil na tom byl Lukai fyzicky hodně špatně, i v kleci se necítil dobře a mezi koly i zvracel. Ani když později přešel do jiného týmu a zápasil pod vedením Američana, taky se toho moc nedozvěděl. Není to zase tak dlouho, čtyři pět let zpátky. Stejně ale v Číně nic moc nevěděli. Ani o snižování váhy, ani o tréninku MMA. Poté se mu podařilo projít náročným výběrovým řízením do šanghajského institutu UFC, kde využívají nejmodernější poznatky a vše neustále zaznamenávají. Tam mu změřili, že může zápasit v lehké váze, i na tu je dost velký, ale víc by mu seděla váha pérová. Přesvědčili ho, aby to zkusil, že neumře. :-)

V Číně jsou v tomhle opravdu ještě v pravěku. Co mi hlava nebere je, že nejen ve soukromých klubech, ale i v týmech při univerzitách, kde se provádí nejrůznější výzkumy a neustále publikují své práce. S Lukaiem jsme se poznali na Šanghajské sportovní univerzitě, která se o prvenství sportovních univerzit přetahuje s Pekingskou sportovní univerzitou. Za mého studia tam se celkové zaměření ze sportovních výkonů přesunulo spíše k výzkumu. Někteří spolužáci ze sportovního týmu trochu posměšně naši školu nazývali “vědeckou” univerzitou, nikoliv už sportovní. Sportovci a trenéři se posmívali studentům a učitelům teorie. Teoretici si zase utahovali ze sportovců, že jsou hloupí. Místo, aby spolupracovali a navzájem se posouvali dále. Podle toho tak vypadají jak sportovní, tak vědecké (ne)výsledky. Velká škoda, protože pokud by se to uchopilo správně, právě v Číně by to mohlo fungovat neskutečně. Mají peníze, takže pokud si daný přístroj nebo výzkum dostatečně zdůvodní (prestiž školy a Číny), určitě dostanou vše, co potřebují. Mají armády studentů, kteří musí poslouchat svého učitele a pracovat klidně 24/7 a zadarmo, aby se splnil daný úkol (osobní zkušenost). Jsou na jednom místě s profesionálními sportovci, kteří tady fungují jako roboti a trenéry také musí na slovo poslouchat. Za celý rok mívají tak týden volna, často vyjíždějí na tréninkové kempy a závody, takže těch dat, která by se tady dala posbírat, je neskutečné množství. Velká škoda. Naštěstí některé národní týmy se už poučily, pozvali si zahraniční experty, učí se od nich a výsledky už jsou vidět. Stejně tak hned několik týmů spolupracuje právě se šanghajskou centrálou UFC, kterou pravidelně navštěvují, např. vzpěrači, cyklisti, kanoisti, lyžaři atd.

Po příjezdu do ČR jsme váhu opět sundavali sami, ale už jsme věděli, jak na to, a měli na drátě našeho výživového specialistu, který nám zodpovídal všechny dotazy a posílal rozpis jídel a plán váhy po týdnech. Lukai je naštěstí zvídavý a o věcech přemýšlí. Doktorům z UFC PI věří na 100 %, takže vše dodržuje téměř do puntíku. Co se týče silového a kondičního tréninku, k tomu si přidává další věci, protože mu tréninkové plány, které dostal, přijdou moc vědecké. Z judo týmu je zvyklý na hodně tvrdé tréninky a pokud je nemá, cítí se nesvůj. Co se ale týče stravy, drží se daných plánů. Zmiňují to proto, že to v Číně není samozřejmé. Tady je potřeba i zmínit jednu věc. Čína se na venek snaží působit jako jednotná země, kde jsou všichni prostě Číňané, i když jde třeba i o menšiny. Mezi jednotlivými provinciemi jsou ale obrovské rozdíly. Nejenom v kultuře, ale i ve vzdělání a přístupu. Tibeťané si jedou svoje, Ujgurci si jedou svoje, Mongolové taktéž. Pozdraví se, ale nekamarádí se. V akademii měli svoje vlastní skupinky a s ostatními se nebavili. Kluků z minorit tam bylo nejvíc, zatímco Hanů jen pár. Lukai je vlastně jediný, kdo vychází a dokáže se bavit se všemi. Tím, že má vousy, vypadá jako tam od nich, takže ho vzali mezi sebe. Jeden Mongol mu dokonce řekl, že konečně vidí nějakého Hana, který vypadá jako chlap, ostatní že jsou slečinky. :-D Respekt si ale sjednal hlavně na žíněnce, kde postupně všechny vyházel. V tomhle sportu se navazuje přátelství hodně specificky (alespoň v Číně). Pokud nic moc neumíte, většinou vás ti dobří mezi sebe nevezmou, nemají důvod. Pokud je během tréninku nedáte, pořádně jim naložíte, získají k vám respekt, a z toho se vyvine přátelství. Málokdy se stalo, že by se během tréninku poštěkali a snažili si to vyřídit i mimo. Všechno se řeší na žíněnce. Pokud to nestačí, přijdou ostatní a toho, kdo dělá problémy, jeden po druhém rozeberou, aby si uvědomil, že takhle se chovat nemá. Je to docela drastické, ale Lukai říká, že to pěstuje osobnost. Člověk se naučí stát sám při sobě, jít k problémům čelem, respektu, sebekontrole, čestnosti. To můžu potvrdit, protože jsem přes Lukaie poznala spoustu zápasníků a většina byli pohodoví a přátelští kluci. Já sama trénovala v týmu tradičních čínských bojových umění, kde až na tuishou (lepivé ruce) nedocházelo k žádným sparingům, cvičily se pouze sestavy. Oba dva týmy, kde jsem strávila několik let, byly prolezlé závistí, přetvářkami, dělali si až neskutečné naschvály. Hodně mě to znechutilo a zklamalo. Takže na tom, co tvrdil Lukai, opravdu něco je.

Abych se ale vrátila k váze. Hanové jsou obecně trochu kultivovanější a vzdělanější (obecně, také je spousta těch, co se chovají jako prasata), takže se s nimi v akademii pracuje trochu snáze. Zdejší zápasníci z minorit jsou takoví sví. Standardní čínštinu kolikrát moc neumí, takže kolikrát potřebují mít překladatele dva. Jednoho, co přeloží trenérovy instrukce z angličtiny do standardní čínštiny, a pak někoho, kdo jim vysvětlí, co tím vlastně mysleli. Hodně z nich nedochodilo ani základní školu, buď pracovali nebo prostě trénovali a zápasili. Těžko se jim vysvětlují, že se nemusí na všech sparinzích tak strašně řezat, že i tak to bude mít přínos. Těžko se jim vysvětluje, jak se mají stravovat a starat o své tělo. Hodně z nich si myslí, že 100g okurky je to samé co 100g hovězího nebo zmrzliny. Že si to myslí, dokážu pochopit, protože vím, že když člověk nestuduje, nečte si o tom, tak to prostě vědět nemůže. Lukai si to kdysi taky myslel. Nedokážu ale pochopit, že teď mají přístup k těm nejlepším doktorům a expertům, kteří spolupracují se světovými bijci, ale i tak jim nevěří! Náš výživový specialista si mi často stěžoval, jak je těžké s nimi pracovat. Všechno jim jednoduše vysvětlí, ukáže obrázky, videa, naplánuje jídelníčky, jídlo dostanou až pod nos… ale stejně mají problém udělat váhu, protože pak jdou ven a koupí si čokoládu, zmrzlinu nebo smažená kuřecí křídla. Tak to bylo i tentokrát. Měli jsme tady tři kluky, které jsme poslední tři dny před vážením potkávali neustále venku - běhali, skákali přes švihadlo, už začali i se saunou… Prostě špatně.

My jsme jeli podle plánu a díky tomu, že jsme měli všechno na jednom místě a jídlo připravené, noc před vážením Lukaiovi zbývalo jen 3.5 kg. V noci jsme odvodňovali spolu na pokoji a druhý den ráno jsme se připojili k týmu z UFC PI a stáhli posledních 700g. Když tam kluci leželi v infrasauně, doktor přes výživu se zeptal jednoho Ujgura: “Nebyl jsi dneska ráno běhat, že ne? To by bylo špatné pro tvoji celkovou kondici, jak jsme si říkali.” Forrest Griffin jen prohodil: “Ti řekne, že nebyl.” A měl pravdu. “Ne, nebyl.” Pak Forrest doplnil: “Ráno jsem ho viděl, jak šel běhat.” Musela jsem se smát. Ale je to fakt těžké, když si navzájem nemůžou věřit.

Lukai byl ráno hodně unavený, protože toho z nervozity moc nenaspí. Měl vystouplé lícní kosti a oči, vypadal trochu jako zombie, ale jinak byl v dobré formě. UFC tým naštěstí dodržuje časové harmonogramy, takže v 8:30 se Lukai zvážil, aby si ho odškrtli, následovala lékařská kontrola. V devět hodin veřejné vážení, po kterém už mohl začít zavodňovat a jíst. I na to máme vypracovaný plán, ale toho už se Lukai moc nedrží. Nikdy mu ale nebylo špatně, takže mu to funguje. Odpoledne už měl 72 kg, nabral tak zpátky asi 6 kg. Druhý den většinou váží kolem 78 kg. Jeho protivník už do Singapuru přijel s váhou 66.2 kg, neodvodňoval, takže čekáme, že zítra v kleci bude víceméně stejně velký. Japonci s váhou umění pracovat, ti vypadali ve formě. Nejdrsnější byli ale Korejci. Ti shazují velké váhy. Ten, co je ve stejné váze jako Lukai už na vážení vypadal, že je o váhu výše. Je to určitě výhoda. Na druhou stranu, pokud tu masu neumějí dobře používat, moc jim to stejně nepomůže.