Sportování v těhotenství - v Číně

V Číně jsou těhotné ženy považovány za extra křehké a kromě lehkých procházek se nic náročnějšího nedoporučuje. Když mě Číňanky vidí na tréninku, tak většinou sprásknou ruce a říkají mi, abych raději odpočívala a pila horkou vodu.

Cvičení v těhotenství byla jedna z prvních věcí, které jsem si gůglila. Hledala jsem si doporučení od lékařů, rady od sportovců profesionálních i hobíků. Je ale pravda, že když to přišlo, tak jsem tak nějak přirozeně věděla, co můžu a co mi neprospívá.

V Číně se ženy okamžikem těhotenství stávají křehkými květinkami, které se po ulicích přesouvají pomalým tempem, chodí v plandavých maxi tričkách, bez make-upu a nejlépe s ochranným doprovodem manžela. Není to samozřejmě absolutní. Jsou tu dnes i ženy modernější, které chodí vyfešákované, vypadají velice zaneprázdněně, s taškou z posilovny přes rameno. Jakmile se čínská maminka dozvěděla, že jsem těhotná, udělala mi seznam věcí, na které si mám dávat pozor. Hlavně žádné sportování. Každý večer na lehkou procházku, až opadnou ta horka přes den. Nejezdit na kole, aby to nedrncalo, raději ani ne na skútru, lidé tady jezdí jako blázni. Do metra jen mimo největší špičku, aby do mě nikdo nestrkal. Nechodit do bazénu, to jsou samé bakterie. Nepřibližovat se ke zvířatům. Mám hodně odpočívat, spát co to jde a hodně jíst. Když kamarádky Číňanky slyšely, že chodím do posilovny, tak se většinou zhrozily. Raději jsem jim ani neříkala, že ještě chodím na brazilské jiu-jitsu. To by s nimi asi praštilo. Těhotné Číňanky samozřejmě pracují a fungují normálně. Neznamená to, že by od prvního měsíce ležely doma a ani se nehnuly. Je tady ale opravdu znát velká opatrnost, společnost je nabitá mnoha předsudky. Mnoho lidí se třeba zbavuje domácích mazlíčků kvůli obavám z bakterií a nemocí. Jsou tady zodpovědní (kolikrát až úzkostní) majitelé psů a koček, ale pak i ti, které nějaké očkování, odčervení a hygiena moc nezajímá. To se potom tyhle obavy dají pochopit.

Na rozdíl od třeba Youtube, na čínském internetu se moc nevyskytují mama vlogerky, které by mluvily o tom, co přes den jí, jak sportují, jak se o sebe starají a podobně. Většinou jenom ukazují těhotenské bříško, natáčí legrační nebo dojemná videa a podobně. Nějakých informativních videí či článků přímo od těhotných nebo maminek je celkem málo, ale najít se také dají. Viděla jsem třeba jednu Číňanku, která každý týden zveřejňuje videa, jak v legínách a sportovní podprsence, aby bylo vidět bříško, dřepuje s činkou. Dostává ale hodně kritických komentářů. Na druhou stranu se dá najít spousta výukových videí, odborných článků od lékařů, jsou i stránky, kde se můžete lékařů zadarmo zeptat a konzultovat nějaké problémy. Zdarma se dají na telefonu stáhnout aplikace, kde vám týden po týdnu detailně vysvětlují, jak se embryo vyvíjí, co malé umí, že teď už má i obočí, zatíná pěstičky, má tvar malé limetky. Jsou tam doporučení, co jíst a čemu se vyhnout. Tohle mají opravdu promakané a manžel mi každý týden přednáší, co nového se naučil. Většinou se doporučují procházky, lehké protahování, posilování pánevního dna, dýchací cvičení a podobně. Je vidět, že se postupně mění názor na to, jak moc křehká těhotná žena je. Ukázali jsme to naší čínské mamince, že i doktoři říkají, že můžu sportovat. Zodpovědně samozřejmě. A jako pokroková žena už se nehrozí, když nasedám na kolo, a nemá noční můry, když vidí naše videa z tréninků. Když má někdo z rodiny a okolí řeči, tak je hned poučuje, že tomu nerozumí, a že to je vědecky podloženo. :-)

Na Youtube jsem našla kanál Megsquats, kde těhotná fitneska vysvětluje a ukazuje, jak si upravila tréninky s činkami, co může a nemůže a jak si změnila tréninkové cíle. Těch opravdu zajímavých a informativních videí je méně než ostatních, ale rozhodně mi to potvrdilo, že nedělám nic špatného, jak se mě Číňané snažili přesvědčit. Manžel byl ze začátku na vážkách a nejraději by mě viděl jen procházet se kolem domu. Ukázala jsem mu ale ta videa, našla mu Serenu Williams, která těhotná vyhrála svůj sedmý titul v Australian Open. Dál třeba Alysia Montano, která v roce 2014 uběhla závod na 800m, a to v osmém měsíci těhotenství. Navíc, my jsme se nepřipravovali na žádný závod. Chtěla jsem prostě pokračovat v tom, co mám ráda, zůstat aktivní a udržovat se ve formě, být fit maminkou.

Proti posilovně nebyl. Než skončil školní rok, chodila jsem do naší školní posilovny skoro každý den. Už to nebylo o tom, nandat si na tyč co nejvíc závaží nebo dojet každou sérii bez ohledu na únavu. Na každý den jsem si naplánovala 4-5 cviků v pěti sériích. Po každé sérii trochu oddych, podle tepovky. Závaží hodně lehká nebo minimální. Šlo o to všechno vydržet v tempu, nezastavit se, cvičit správně, dobře dýchat, zpevnit tělo a spálit nějaké ty kalorie. Většinou mi to vyšlo na 30 minut, potom jsem nasedla na rotoped nebo veslovala dalších 20-30 minut. Plánovala jsem potom ještě jógu, ale podle svých oblíbených videí už jsem cvičit moc nemohla, nedělalo mi to dobře. I netěhotná jsem si musela některé pozice a přechody upravit kvůli kyčlím, kotníkům a zádům, upravovat si to ještě víc kvůli těhotenství, na to jsem už neměla trpělivost. Zkusila jsem podle videí i prenatální jógu, ale to mě strašně nebavilo. Tělo jsem cvičením posílila, tak jsem na závěr vždy zařadila strečink celého těla. Dalších asi 20 minut. Celkem 500 - 600 kalorií a cítila jsem se moc dobře.

Dál chodím na brazilské jiu-jitsu a MMA, které vede manžel. Na Youtube jsem si našla i videa páru černých pásků v jiu-jitsu, kteří také čekají miminko a paní vysvětlovala, co ano a co ne. Můj trenér věděl jako první, že jsme v očekávání, aby si nemyslel, že se flákám. Sám mi techniky a cvičení upravil a nebo rovnou řekl, abych to nedělala a dal mi nějaký jiný úkol. První tři měsíce jsem vydržela bez sparingu. Jen občas jsem si lehce zazápasila s pár lidmi, kteří o mém stavu věděli, a já zase věděla, že to nejsou žádní blázni. A nebo s manželem. Jsou lidé, kterým když řeknete, že dnes chcete jít jen lehce a potrénovat techniku, nemají problém to vydržet. S těmi se trénuje skvěle. Pak jsou lidé, kteří vám sami řeknou, že pojedeme lehce. A pak vás nahánějí od zdi ke zdi, když se jim nedaří nasadit nějakou techniku, div by vám neutrhli hlavu. Egu podléhají hlavně muži, když jsou s holkami, nedaří se jim je ukončit nebo jim ta holka nedej bože nasadí nějakou páku. To je pro ně neskutečná hanba. To je mi pak jasné, že po mně půjdou hlava nehlava. Další nebezpečnou skupinou jsou bílé pásky, které nedostatek technik a koordinace nahrazují silou a různými šílenostmi. Já bývala také taková, než mě manžel zklidnil a ukázal, o čem sparing opravdu je. Po třetím měsíci mi to nedalo a zůstala jsem i na soutěžní trénink, kde se prostě zápasí od začátku do konce. Ani manžel nic nenamítal. Začalo se několika koly wrestlingu, následovalo pass guard a získání nějaké pozice, dál se pokračovalo z jednotlivých pozicí. Na wrestling jsem si vybírala jen lidi, které jsem znala. Byl tam i UFC zápasník Song Kenan, ten mě zvedl vysoko do vzduchu a na zem položil velmi opatrně, jako do peřinky. Poziční sparingy jsem vynechala, protože by mi tlačili na břicho, nemůžu mostovat, a bez toho se špatně utíká. Místo toho jsem šla vedle posilovat a drilovat základy. Jsem sice pouze modrý pásek, ale mám výhodu v tom, že jsem několik let téměř denně trénovala s manželem, chodila jsem na judo a díky čínským bojovým uměním znám své tělo velmi dobře. Umím tak padat, držím si balanc a dokážu včas zareagovat na soupeře a používat své tělo. Díky tomu jsem za ty roky kromě zlomeného prstu (zůstal mi v rukávu soupeře) neměla žádné zranění. A to není samozřejmostí. U nás v gymu se co týden něco stane - monokly, velké modřiny, naraženiny, vyjímečně zlomeniny. Moc se tady nedrilují základy, spousta lidí neumí pořádně ani kotrmelec, ale do sparingů jdou hlava nehlava. To si myslím, je velká chyba. Díky základům, do kterých mě v začátcích manžel nutil (každý trénink nejprve hodinu základů a pak zbytek), a kterým se věnuji doteď, si můžu i jako těhotná dovolit zápasit s lidmi, které znám a vím, že se nic nestane. Když cítím, že jsem blízko nebezpečí, tak se stáhnu. Když mi chybí pro únik technika a musela bych jít silou, tak to teď prostě vzdám a klidně to odklepu. Předtím jsem vždy bojovala až do konce.

Po třetím měsíci se mi najednou hodně zhoršila fyzická kondice, ale je to i tím urputným horkem. Špatně se mi dýchá a co jsem předtím dávala levou zadní teď dokončím jen silou vůle. Vidím tedy, že je čas pro další změnu. Na zem se už moc nepohrnu, spíš s manželem trénujeme wrestling, kdy na něm piluji techniky a hlavně správné načasování, s čímž mám velké problémy v zápase, prostě nedostatek zkušeností. Kvůli kyčlím budu muset nechat i kopání. Další v plánu je tedy box, tomu se budu moct věnovat asi až do konce. Baví mě to, protože se pěkně zapotím, cítím, že tělo pracuje, ale i se hodně naučím a díky tomu můžu zase pomáhat manželovi, když chodím sledovat jeho tréninky a dávám mu zpětnou vazbu. Prostě dvě mouchy jednou ranou. 

Jinak samozřejmě chodíme večer na procházky, to tady potkáváme spousty čínských těhulek. Jezdíme na kole a opět se vracím zpátky ke cvičení Taijiquan a zdravotnímu qigongu. Po šestinedělí máme v plánu, že začnu s crosfitem, abych se bezpečně vrátila do formy. A doufám, že tak po dvou měsících už můžu být opět zpátky na žíněnce. Tak uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne.