Těhotenství v Číně

Šanghaj je sice ultramoderním městem, ale i tak se tu stále udržuje mnoho z tradičních zvyků a přístupů k životu. To se týká třeba i těhotenství.

Zajistit pokračování rodiny je jednou ze základních povinností zdejších párů. Ono je to asi i hlavně kvůli tomu, aby měli, kdo se o ně postará ve stáří. Důchody sice jsou, ale lidé na to moc nespoléhají a lékařská péče je drahá. Děti jsou rodinným i národním pokladem, středobodem osobního života, i světa kolem obecně. Stačí zajít do velkých obchodních dolů. To jsou patra po patrech s obchody a zájmovými centry cílícími na miminka a děti školního věku. Místo, aby rodiče vzali dítě do parku, nechali ho lézt po trávě, hrát si s pískem či kameny, vezmou ho do tréninkového centra, kde mají vystavěné simulace malých mostíků s kamennými úchyty, různě tvarované matrace a prolézačky, kde pod dohledem “zkušených” instruktorů dítě pracuje na rozvíjení svých dovedností, zatímco rodiče odpočívají v čekárně s mobilem v ruce.

Těhotných Číňanek a cizinek v Šanghaji znám jenom pár, takže nemůžu úplně říct, jak to tady chodí. U kamarádek a kolegyň probíhá všechno normálně, pracují do posledního okamžiku, žádné úlevy či tak. Zaměstnavatel většinou poskytuje 6 týdnů maminkám, u nás na škole si muži mohou vzít tři dny placeného volna. Poté se už musí vrátit do práce a nebo přijdou o peníze, často i o svou práci. Jedna známá měla po porodu dost komplikací a musela zůstat doma déle. Když se vrátila do školy, na jejím místě už měli novou učitelku, a ji převeleli do knihovny za výrazně nižší plat. Na konci pololetí samozřejmě podala výpověď a našla si práci lepší. Kamarádce cizince vyšla ředitelka školky (Číňanka) vstříc a dcerku si mohla brát s sebou do práce. Když učila, dohlížely na ní zadarmo kolegyně nebo recepční. Když už nemusela tolik kojit, dítě dostal na starost manžel, majitel klubu MMA. Když učil, malou zavřel s hračkami do MMA klece, kde byla v bezpečí a mohla si tam dělat, co ji napadlo. Nedávno se jim narodila druhá dcera. 

Víc vám skutečnost, že jste těhotná, dá pocítit hlavně rodina a manžel, ale i neznámí lidé na ulici a v sousedství, kde žijete. Na nevyžádané rady si stěžují i maminky v českých internetových diskuzích, to není nic nového. Jiné je to spíš v tom, že Číňané mají jiné zvyky, a tím, že jsou děti národním bohatstvím, jsou někdy i víc úzkostliví. Ta kamarádka Američanka mi vyprávěla, jak ji paní v jejím sousedství terorizují. Když jí narostlo břicho a bylo to jasné, paní jí začaly připomínat, že je venku zima (šanghajské léto, 40 stupňů ve stínu) a měla by si vzít s sebou bundu a rozhodně čepici, aby neofoukla. Kolikrát jí i zvědavě nahlížely do nákupní tašky a doporučovaly, z čeho teď dostane všechny potřebné vitamíny. Všechno se to vystupňovalo, když si nové miminko přivezli domů. Počítaly jí, kolik týdnů strávila doma, a když vyšla s kočárkem dřív, než za šest týdnů, tak na ní házely zlostné pohledy s tím, že je to nezodpovědné. Napomínaly jí, že je malá málo oblečená, že ji takhle nemůže držet, že by se měli doma zbavit těch psů… No, musela se opravdu obrnět. Číňanky kolegyně a známé to mají různé. Některé tomu všemu věří a zodpovědně se řídí všemi radami. Jiné se snaží najít skulinky, jak některým tradicím uniknout a vypráví mi, jak je jejich tchýně trápí nechutnými polévkami.

Jak už jsem kdysi psala, bývá zvykem, že se po svatbě novomanželé přestěhují k rodině manžela. Pokud jsou na tom mladí finančně dobře, často bydlí sami ve svém bytě - hlavně ve velkých městech. Vzhledem k tomu, že mateřská dovolená je tady poměrně krátká, rodina si musí najít pro miminko hlídání. To bývá jednak finančně náročné a také se obávají, že se někdo cizí o jejich dítě nepostará tak dobře. A tak bývá pravidlem, že dítě přejde do péče prarodičů. Ti už buď nepracují a nebo babička prostě přestane pracovat a na plný úvazek se stará o miminko. Sice přijde o příjem, ale v porovnání s tím, kolik by dali za hlídání, se to vyplatí, a hlavně mají jistotu. Čínská maminka nám léta hlásila, že čeká, až budeme mít miminko, že jí ho můžeme dát, nemusíme si dělat starosti a dál pracovat. Chápu všechny ty výhody, navíc to prarodičům dá další smysl života, tady se na to prostě všichni strašně těší. Jenže já to vnímám tak, že když už si udělám dítě, tak je moje, ráda bych se o něj starala a směrovala jeho/její výchovu. Nechci prostě vytlačit dítě s tím, že ho předám někomu jinému, i když je to rodina, a já ho uvidím pár hodin odpoledne a pak o víkendu. Často tady i vidím, že se mladí rodiče o svoje vlastní dítě ani neumějí postarat. Když venku dítě začne plakat nebo se rozčilovat, maminka neví, co s tím. Snaží se ho utišit, ale malé kolem sebe kope a volá “Babi, babi, babi!” Kolikrát už je automatické, že když se něco děje, zasahují prarodiče, rodiče ani nemrknou okem. Další věcí je, že prarodiče jsou prostě měkouši. Dítěti všechno dovolí a všechno omlouvají. Když upadne na zem, tak ho hned sbírají, litují a opečovávají. Manžel měl celkem tvrdou výchovu, na zadek dostával často a říká, že dnešní děti, hlavně ty šanghajské, jsou strašná bebíčka. Je to fakt, když mi na tělocviku nějaké dítě upadlo a mělo třeba jen červené koleno, tak už to byla tragédie a muselo na kliniku na ošetření. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že o nic nejde, byla jsem za špatnou, že se o dítě nedostatečně starám. Manžel mi řekl, že musím jeho rodičům vysvětlit, že nejsem proti důslednější výchově. Že oni si netroufnou, protože jsem cizinka a neví, jak to u nás chodí. Když jsem jim tedy řekla, že na vnoučka musí být také přísní a nedovolit mu/jí všechno, tak se ale zhrozili. Že to bude jejich poklad a budou ho opečovávat, co jim síly dovolí. Tohle prostě nemáme šanci změnit.

Naše maminka naštěstí není až tak tradiční a v mnoha ohledech je uvolněnější. Jakmile se dozvěděla, že jsem těhotná, tak nepropadla žádné pečovatelské mánii. Jenom manželovi občas připomene, co mi má uvařit, a když přijdeme na návštěvu, tak kromě normálního jídla připraví třeba kuřecí nebo holubí vývar. Dohlíží, že mám teplý čaj a není mi zima. Žádné nechutné polévky ani rozvařené rýžové kaše s různými výživnými kořeny a boby. Mám fakt štěstí.

U mě v práci to věděl jenom kolega Číňan, který mi byl nejblíž. Ten to bral strašně zodpovědně, nic mě nenechal nosit, každý den se mě ptal, jestli už jsem měla oběd, doléval mi horkou vodu do hrnku. V můj poslední pracovní den se se mnou ještě vyfotil s tím, že jsem první kamarádka cizinka, co poznal a přeje mi všechno nejlepší do budoucna. Jak je to s čínskými muži napíšu zase příště. Samozřejmě to nikdy není absolutní. Každý člověk je jiný a hodně se lidé liší na severu Číny,  Šanghaj patří už k jihu, potom na vesnicích je to také jiné a podobně. Já mám zkušenosti ze Šanghaje. Tady si ale opravdu na první pohled všimnete, že zdejší muži jsou tak nějak více naladění na ženskou vlnu nebo jak to říct, aniž bych někoho urazila…