Co všechno stojí za sportovním úspěchem? (2. část)

Je to jen genetikou a prostředím, ve kterém člověk vyrůstal? Nebo záleží hlavně na správném tréninku a nastavení každého sportovce? Nebo je úspěch v něčem jiném?

Na první i na druhý pohled se odpověď na to, proč mají některé národnosti či etnika monopol na určité disciplíny, zdá být velice jasná. Genetika. V čem přesně to je, na to vychází spousta odborných studií. Zjednodušeně, víme, že Západ Afriky a Jamajka je rychlejší a výbušnější, východ Afriky dominuje na delší tratě (pod minulým článkem některé z důvodů uvedl i pan Beneš). Keňa má osmkrát více běžců, kteří uběhnou maraton pod 2:20, než USA. Desátý nejlepší východoafričan je stále rychlejší než nejrychlejší běžec mimo tuto oblast (u mužů) - více zde: https://bodyrecomposition.com/training/why-does-us-suck-at-olympic-lifting. Letní olympijské hry v roce 2016 vyhrál Keňan Kipchoge. Na londýnském maratonu Virgin Money v roce 2020 byli na prvních osmi příčkách běžci z Ethiopie a Keni (muži 18 - 39 let). Afričané ale neokupují pouze přední příčky, často je najdete i mimo první desítku. Není to tak, že by všichni doběhli spolu a neafričané až za nimi. Ještě k Jamajce. Po tom, co na ostrově přistál Kryštof Kolumbus, ostrov připadl Španělům. Mnoho místních obyvatelů bylo buď zavražděno nebo zemřelo na nejrůznější nemoci. Španělé tam potom přivezli otroky z Afriky. Asi tedy z té západní, jinak by Jamajčané běhali spíš maraton.

Sprinteři Tortu (Itálie) nebo Lemaitre (Francie) mají ale evropské kořeny. A co ti Číňané a Japonci? Někdo řekne, že to sice dokázali, ale stejně jsou pomalejší. Francouz Lemaitre má osobní rekord na 100 metrů 9.92, Číňan Su Bingtian 9.91 a Japonec Kiryu 9.98. Zatímco Usain Bolt drží rekord 9.58. Ještě je tady například čínský překážkář Liu Xiang. Na olympiádě v Aténách v roce 2004 v semifinále sice za prvním Jamajčanem Maurice Wignallem zaostal o 00.01, ve finále ho už ale předehnal a nakonec získal zlato s rekordním časem 12.91. Zlato si vyběhal i na mistrovství světa v roce 2007 v Osace a na halovém mistrovství světa o rok později ve Valencii. Tady někteří vysvětlují, že u překážek je vyšší nárok na techniku, což je silná stránka Asiatů.

Západ často považuje Asiaty za fyzicky slabší. Koncem 19. a začátkem 20. století označily západní mocnosti Číňany za “sick men of Asia” - nemocné lidi Asie. Úplně v počátku tato nálepka vyjadřovala spíše stav, v jakém se země nacházela - korupce, povstání, období úpadku společnosti. Až v roce 1902 se toto označení užilo ve soustažnosti ke zdraví a tělu, to byla země “zamořena” opiem. Víceméně od té doby sloužilo západu jako nástroj výsměchu Asiatům. Je to vidět i ve velice atletických disciplínách jako je americký fotbal, basketbal či MMA v USA - američanů asijského původu je pouze hrstka, pokud vůbec nějací jsou. Přitom prvním nebílým Američanem v NBA byl Američan s japonskými kořeny, Wataru Misaka (1947), a Číňanka Zhang Weili teprve nedávno přišla o svůj pás šampionky MMA v organizaci UFC.

Oblast. Když zůstaneme ještě u dálkových běžců, tak úspěšní jsou zejména atleti z kmene Kalendžinů, jejich domov se nachází ve výšce až přes 2000 metrů nad mořem. A jejich tělo se takovému prostředí přizpůsobilo. Rozhodně ale neplatí, že co Keňan (či Kalendžin), to výborný běžec. Dalším argumentem je, že ostatní kmeny ale i okolní země mají velice podobné klimatické a přírodní podmínky, výsledky tak dobré ale nemají. Pokud by šlo pouze o nadmořskou výšku, měli by výborné šance třeba Nepálci, moc jich však neběhá. Mezi nejslavnější patří Arjun Kumar Basnet, který reprezentoval Nepál na olympiádě v Pekingu, kde skončil na 55. místě. Dál rozhodně Mira Rai, která vyhrávala extrémní horské závody. Na takových závodech Afričany většinou nepotkáte. Možná kvůli nákladům na přípravu a finanční odměně, která je daleko nižší než u slavných maratonů.

S oblastí je úzce spjata i strava. Zatímco my řešíme nejrůznější proteinové nápoje, energetické tyčinky a podobně, Kalendžinové jedí velice jednoduše a vše potřebné dostávají z místních surovin. Podle jedné studie z roku 2004 tvoří u elitních běžců přibližně 76 % přijatých kalorií sacharidy. Ze všech disciplín jsou mi nejbližší bojové sporty, kde je jídelníček velice důležitým faktorem úspěchu - hlavně co se týče shazování váhy před zápasem a správném nabírání po vážení. Spousta borců vyhořela právě na tom, že nedokázala shodit požadované kilogramy nebo se tak vysílili, že v zápase nevydrželi. Několik zápasníků shazování váhy bohužel nepřežilo.

S oblastí tak nějak souvisí i socio-ekonomické prostředí. Podle britského the Guardian (březen 2021) je v pěti nejpopulárnějších amerických sportovních ligách 41 % afroamerických sportovců. V americkém fotbale a basketbale jich je většina, avšak například v profesionálním baseballu, fotbale, tenise, ledním hokeji, golfu nebo třeba gymnastice jich příliš nenajdete. Co mají tyhle převážně “bílé” sporty společného? Například finanční náročnost - vybavení, nedá se trénovat všude… Nejsou to tudíž sporty, které by si mnohé afroamerické rodiny mohly dovolit. Baseball mi nepřišel tak nákladný, ale Steinberg v článku pro Forbes vysvětlil (https://www.google.com.hk/amp/s/www.forbes.com/sites/leighsteinberg/2018/04/17/why-have-african-american-players-disappeared-in-mlb/amp/), že zatímco v klubech amerického fotbalu dostávají nově příchozí k zápisu zdarma helmu, dres i chrániče, u baseballu si všechno musí pořizovat z větší části sami. K fotbalu toho potřeba příliš není, ale platí se za účast na turnajích. Některé rodiče to prý vyjde na více než 10 000 dolarů ročně, to je asi 24 000 Kč měsíčně (https://www.google.com.hk/amp/s/amp.theguardian.com/cities/2018/jun/05/soccer-in-america-why-arent-more-black-kids-playing-the-worlds-game). Propagace tohoto sportu tak směřuje spíše k bílé části obyvatelstva.

Vzhledem k socio-ekonomické situaci mnohých rodin, afroamerické děti možná mají větší snahu a motivaci stát se profesionálními atlety, pro mnohé to může být jedinou legální cestou, jak si v životě polepšit. To se uvádí i jako jeden z důvodů, proč se v Africe běhá. Jednak není potřeba žádného speciálního vybavení, a pak se ve spoustě oblastí dá běhat celoročně. Hodně tréninkových kempů sponzorují známé sportovní značky. Vítěz Bostonského maratonu získá 150 000 dolarů (3 224 760 Kč) a druhému nejrychlejšímu připadne 75 000 dolarů (1 612 380 Kč). Za první místo ve známém Londýnském maratonu si v roce 2019 vítěz odnesl 55 000 dolarů (dnes by to bylo asi 1 181 735 Kč), druhý nejrychlejší 30 000 dolarů (645 000 Kč), třetí 22 500 dolarů (484 000 Kč) a na posledním 12. oceňovaném místě to bylo 1000 dolarů (21 488 Kč). Dál se ještě udělují finanční bonusy za určité časy. Během pandemie se ale částky snížily přibližně o polovinu.

Pingpong je v Číně tak rozšířený i proto, že stoly najdete v parcích a jiných veřejných prostorech, jsou dostupné zdarma. Na vesnicích stojí staré kamené stoly nebo prostě dají dva větší jídelní stoly dohromady, místo sítě nějakou desku a pálky si vyrobí. Mí studenti používali třeba knihy. Zato například jezdectví je velice finančně náročným sportem. Před třemi lety tiskem proletěla zpráva o tom, že pan Petr Kellner pořídil své dceři Anně klisnu “Catch Me If You Can” za čtvrt miliardy. Prý přeplatil i Billa Gatese, který ho také zamýšlel zakoupit pro svou dceru. Čína je známá tím, že pokud je pro ni něco důležitého, finance nejsou problémem. Již několik let se snaží budovat svůj jezdecký tým a do tohoto sportu přispívá obrovskými částkami. Poprvé v historii se jim podařilo kvalifikovat na olympijské hry v Tokiu. Manžel mi vyprávěl, že k nim do profesionálních týmů při Šanghajské sportovní univerzitě kdysi přišla nějaká sportovní komise a nabízela jim, aby přešli na jezdectví. Stačí jen, aby trénovali, o ostatní se oni postarají. Podobné to bylo i se zimními sporty. No, manžel se na koně ani na lyže moc necítil. :-) 

Popularita. Oblíbenost dané disciplíny v zemi dělá také strašně moc. Snižující se popularita baseballu v USA je prý jedním z důvodů, proč nové naděje směřují spíše do NFL nebo NBA, třebaže i v MLB se dá slušně vydělat. Před blížící se zimní olympiádou Čína investuje do propagace zimních sportů a v posledních letech najdete malá tréninková centra lyžování i třeba v nákupních centrech. Uvidíme, kolik medailí si nakonec odnesou. Na druhou stranu, Číňané zbožňují basketbal a fotbal, do obou lijí peníze, ale ani v jednom nevynikají. V roce 2018 se Čína v žebříčku FIFA zařadila na 75. místo. Prezident Xi Jinping je sám fotbalovým fanouškem a do roku 2025 plánuje vystavět 50 000 fotbalových škol (velice zajímavý článek zde: https://www.nytimes.com/2017/01/04/world/asia/china-soccer-xi-jinping.html).

Psychologický aspekt, provázaný s tím socio-ekonomickým i s oblastí,  ve které daný člověk žije. Podle vědců je dalším důvodem keňského běžeckého úspěchu i mentální odolnost a schopnost vypořádat se s bolestí - tradiční zasvěcovací obřady, náročné přírodní podmínky, nedostatek financí… Jak už jsem zmínila, motivace dělá také strašně moc. Vidina lepšího života pro svou rodinu žene mnohé sportovce. Tréninkové metody v Číně, v Rusku a podobných zemích jsou pověstné. Jejich sportovci, kteří se dostanou na vrchol, si rozhodně vytrpěli své.  Čína vyniká ve sportech jako je vzpírání, stolní tenis, skoky do vody apod. Jedním z aspektů tréninku je pilování technik a nekonečné opakování. Od sportovců většinou není potřeba přílišná kreativita, invence či silná osobnost. Podle některých je problémem čínského fotbalu (z velké části ale i basketbalu) korupce. Dál nízká motivace dětí dřít, protože v Číně si vybírají fotbal hlavně děti z bohatších rodin. Podle jiných je to i kulturou a nastavením Číňanů. Fotbal i basketbal je kromě jiného i o silných osobnostech, kreativitě a herním IQ. Naše škola spolupracuje s jedním fotbalovým klubem, a tak vidím, jak u nás děti trénují. Žáci 1. stupně mají jednofázové tréninky, na 2. stupni trénují už dvakrát denně, 5-6 dní v týdnu v závislosti na tom, jestli ten víkend hrají zápas nebo ne. Už jako malí tedy trénují dlouhé hodiny - v objemu ani nedostatku financí to tak nebude.

Doping. Co přesně, v jakém množství, kdy, v jaké kombinaci… Sypou jak profesionální sportovci, tak amatéři a hobisti - samozřejmě jak kdo. V jedné skupině fanoušků UFC se nedávno vedla dlouhá diskuze na toto téma a obecným závěrem bylo, že na vrcholové úrovni se nějakým způsobem dopuje spousta zápasníků. Ve většině organizacích se nekontroluje, ani v našem Oktagonu. UFC má pod palcem USADA, ale na některé věci je asi stejně krátká (nová pravidla zde: https://www.ufc.com/news/ufc-announces-formal-changes-anti-doping-policy-related-cannabis). Manžel mi vyprávěl, že v judu tohle bylo také normální. Spousta sportovců ani nevěděla, že na něčem jsou, prostě brali, co jim trenér dal. Jiní dospěli k názoru, že nemají na vybranou. Lukasovi to nabídli několikrát, ze strachu z následků ale vždy odmítl. Proto raději až do vstupu do UFC Performance institutu odmítal jakékoliv výživové doplňky. Teď se pomalu učí, co může a co to s tělem dělá. Loni ho kontaktoval jeden známý s tím, že by měl začít sypat, jinak na MMA soutěžích nemá šanci. To je i jeden z důvodů, proč nenastoupil v ONE FC, kde se to nekontroluje.

Tréninkové metody. Tohle je také velice široké téma, které se v každé disciplíně značně odlišuje. Jak se trénuje v čínských profesionálních týmech jsme většinou slyšeli. Já měla možnost tréninky sledovat na vlastní oči během studia na univerzitě, při které sídlí týmy juda, wrestlingu, boxu, atletiky nebo třeba squashe a wushu (čínská bojová umění). Probíhá tam i dětská přípravka a letní kempy (basketbal, gymnastika, volejbal, tanec atd.). Manžel má za těch 12 let bezpočet hrůzných historek. Když jsem učila na internátní základní a střední škole bojových umění v provincii Zhejiang, bylo to snad ještě horší. Všichni trénují 3x denně šest dní v týdnu, křik a pláč byly na denním pořádku. I když je pravda, že za ty roky se mnohé změnilo a trenéři už své svěřence nemohou mlátit. Manžel byl nejdříve v UFC institutu pod taktovkou Američanů nadšený, tréninky mu přišly lehké a zároveň se zlepšoval. V posledních měsících má ale spousta borců pocit, že tréninky jsou moc jednoduché, moc “vědecké” a nedotažené. Nejvíce by jim vyhovovalo něco mezi.

Běžci se na stránkách www.traininkenya.com můžou přihlásit do jednoho z místních tréninkových kempů a “trénovat jako Keňané”. Dva týdny v Itenu s plnou penzí vás vyjdou na přibližně 36 000 Kč a součástí ubytování je prý i dobře vybavená posilovna a 25 m dlouhý plavecký bazén.

V čem tedy tkví úspěch?

Sportovci, kteří prorazili v disciplínách, pro které podle všeho nemají příliš dobré fyzické dispozice, dávají naději, že jsou pro úspěch i důležitější věci než genetika. Čína je důkazem, že finance rozhodně nejsou všechno. USA jsou pověstné svým vědeckým výzkumem a špičkovou technologií. I tak se jim nedaří uspět všude, kde by chtěli (viz. například vzpírání). Nejslavnější organizace MMA, UFC, v Číně postavila své tréninkové a výzkumné centrum Performance Institute - větší než mateřská centrála v Las Vegas, nemodernější vybavení, odborníci s doktorskými tituly, všechno kromě propagace v Číně mají na starosti cizinci a Číňané jim do toho nemůžou kecat. V posledním roce se místním zápasníkům i tak ale nedaří. Prohrávají proti borcům, kteří trénují mimo centrum, kde nemají přístup k takovému vybavení, stravě, výživovým doplňkům a dalším vymoženostem. V MMA ovšem jeden dva prohrané zápasy nic neznamenají, protože do hry vstupuje strašně moc nejrůznějších faktorů. Jasnější výsledky přinesou nejbližší roky.

Je to tedy velice složitý koktejl, ve kterém stačí ubrat jedné přísady a výsledek se prostě nedostaví. Je to o genetice, tvrdé dřině, motivaci, psychice, o penězích (nedostatku či přebytku), o výživě, o osobnosti, o týmu, o trenérovi, o štěstí a dalším… to všechno v tom správném poměru, který se nedá změřit.