Čím mě Číňané překvapili? (část 2.)

Zatímco v první části jsem se věnovala větším a komplikovanějším tématům, dnes uvedu spíš pár zajímavostí ze všedního života.

První část najdete zde: https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756706

1. Kalhoty pro batolata

I dnes jsou na čínských ulicích vidět batolata v kaidangku (???) - jsou to kalhoty “rozstříhlé” uprostřed, takže když si přidřepnou nebo lezou po čtyřech, je jim vidět všechno. Nosí je “naholo”, bez spodního prádla, aby mohla kdykoliv a kdekoliv vykonat potřebu, nepotřebují tak plenky ani ztrácet čas stahováním kalhot. Na jednu stranu je to určitě praktické a děti se rychle naučí chodit na záchod. Na druhou stranu, když vidím, v čem se válí a jak mají kolikrát zadečky černé… Jednou na návštěvě známých v provincii Henan jsme seděli na recepci v jejich hotelu. Jejich malé dítě si samo otevřelo dveře a vyběhlo na ulici. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, tak jsem vyběhla za ním. Ona si na kraji u cesty přidřepla, vyčůrala se a zase vběhla zpátky. Trochu jako náš pejsek. :-)

2. Strach z deště

Vždycky mi to přišlo zvláštní, ale spousta mých čínských přátel a známých se asi bojí deště. A nejen oni, je to hromadné. Když někam vyrazím bez deštníku, lidé na mě kolikrát nevěřícně zírají. Hlavně na univerzitě, kde jsme byli přeci jen menší komunita, a buď jsme se znali nebo se aspoň vídávali. Tam mi jen tak vyběhnout bez deštníku většinou neprošlo. Recepční na koleji mi hned deštník půjčovala, kolemjdoucí se mi nabízeli, že mě na místo určení doprovodí. Napřed jsem si myslela, že je to záminka, jak se se mnou seznámit. Ten kluk mě ale dovedl k tělocvičně, rozloučil se a odešel. :-) Jakmile prší, je jisté, že se ten den na večerním tréninku v klubu ukáže jen málo lidí, většinou všechno cizinci. Také to znamená, že ten den budou všude extra dopravní zácpy, na taxi se bude čekat dlouhou dobu. Metro je plné stále, tam nevidím moc změny. Je pravda, že v Šanghaji jsou dvakrát do roka období deští (když nastupuje jaro a podzim), a to prší opravdu vydatně i týden dva v kuse. K tomu tady máme občas malé tajfuny. Ale lidé se chovají stejně, ať už je průtrž mračen nebo jen pokapává. Někdo říká, že se bojí kyselého deště a celkově znečištění. Kdo ví.

3. Plavání

Samozřejmě, že ne všichni. K tomu “umět” plavat je relativní. Ne že bychom byli zrovna plavecký národ, ale u nás doma máme kolem sídliště hned několik rybníků, jsou tu i řeky, i když v těch asi nikdo moc neplave. Samozřejmě máme bazény a kolem města i nějaké to koupaliště a další vodní nádrže. V řekách v Šanghaji je občas vidět nějaký “šílenec”, jak krauluje. Myslím, že i častěji, než jsem viděla v českých řekách, což bude asi tím, že tady není moc velký proud, protože je většina řek ve městě uměle vytvořených nebo alespoň upravených. Rybníky nebo jezírka jsou z větší části pouze v uzavřených parcích, kde je přísný návštěvnický řád, který zahrnuje zákaz plavání. Takže ve vodě si nikdo ani nemáčí nohy. Bazénů je tady po městě samozřejmě spousta, máme tady i obrovské akvacentrum Maya, které je vždy v létě beznadějně přeplněné. To ale neznamená, že lidé umí opravdu plavat. Součástí úspěšného zakončení bakalářského studia na VŠ je také složení zkoušky z plavání. Spousta mých spolužáků s tím měla velké obtíže. I manžel to napoprvé nedal, naučil se plavat až v českém rybníce a dopiloval poté na dovolené v Thajsku. 

4. Žádné slunění

Když už jsem u té dovolené, další bod se týká sluníčka. V Thajsku jsme většinou bezpečně poznali, kdo je Číňan. Zdržovali se povětšinou u hotelových bazénů a měli na sobě celotělový neoprén. Nejen aby se nespálili, ale aby se náhodou neopálili. Tak si tam užívaly celé čínské rodiny. U moře to bylo podobné. Většinou ve vodě jen postávali nebo skákali ve vlnách, ale opravdu jich plavalo málo. Jednou se mi stalo, že se vedle mě vynořila paní v “facekinách”. Jednak měla celotělní neoprén, i na chodidla, nějaké rukavice a přes hlavu přetaženou takovou masku, ve které měla díry pouze na oči, pusu a nosní dirky. Málem jsem z toho dostala infarkt. Vyfotit jsem to nestihla, ale stačí si do vyhledávače zadat “facekini” a ukáže se vám spousta fotek. Nebo se podívejte do tohoto článku, kde je spousta fotek “plaveckého oblečení”, které se tady nosí: https://steemit.com/life/@sweetsssj/why-you-don-t-see-chinese-girls-wearing-bikini-s-at-the-beach U vodních ploch v Číně taky najdete spoustu lidí, ale většinou si tam jdou posedět, udělat piknik, projít se vodou, stavět z písku, lovit mořské živočichy a podobně - normálně oblečení. Myslím ale, že se to postupně mění a Číňané se učí si vody víc užívat, občas je vidět i někdo v bikinách (pod slunečníkem), plavou… Averze k sluníčku je asi jen tak nepřejde.

5. Kult bělosti

O tom se docela hodně mluví a slyšela jsem o tom i před mým odjezdem do Číny. Slyšet o tom a žít v tom jsou ovšem dvě odlišné věci. Poprvé jsem si toho všimla, když jsem se po příjezdu vydala do místního supermarketu nakoupit všechny nezbytnosti. V uličce tělových krémů jsem strávila velmi dlouhou dobu. Jednak jsem luštila všechny ty čínské znaky, abych zjistila, jestli jsem správně a která tubička nabízí to, co hledám. A pak, většina krémů v sobě měla bělící složku! Tělové krémy, krémy na obličej, čistící gely, samozřejmě zubní pasty… prostě všechno, co jde na kůži (kromě těch zubů) je z větší části bělící. A to i pro muže. Jednou se mi stalo, že jsem se na univerzitě v tělocvičně rozvičovala před začátkem hodiny, přišla ke mně čínská spolužačka, vzala mě za ruku a začala mě hladit po kůži říkajíc: “Ty jsi tak strašně bílá! Jak to, že jsi tak bílá? Jak to děláš? Taky bych chtěla být takhle bílá! Zhang Mingzheng, pojď se podívat, jak je bílá!” A Zhang Mingzheng samozřejmě přiběhla, s ní i ostatní spolužačky a začaly obdivovat mou bílou pleť. Přitom některé z nich byly ještě bělejší než já, protože prostě nechodí na sluníčko. Když jsem to zmínila, tak mi odvětily: “Ty jsi ale jinak bílá.” Na to už jsem odpověď neměla.

6. Jiné vnímání osobního prostoru

Jako vždy a jako u všeho, nic není absolutní, lidé jsou různí, ale i tohle je věc, kterou tady pozoruji na docela velkém vzorku populace. Samozřejmě, je to tím, že je lidí moc, metra jsou přeplněná, všude jsou davy… a tak se nějaký osobní prostor často stírá. Všimla jsem si ale, že Číňané jsou na tlačení se v davech už zvyklí a nijak je to nevzrušuje. Prostě pomalu jako tučňáci postupují vpřed, oblepení ze všech stran lidmi. Zajímavé ale je, že mívají tendenci se družit s neznámými lidmi, i když je místo prázdnější. Já když vidím lavičky, namířím si to tam, kde nikdo není. Číňané často zvolí ty, kde už někdo sedí. V poloprázdném metru si každý rád sedne odděleně, ale když stojí, asi i nevědomky se na sebe tak trochu lepí. Asi mi to tak přijde, protože jsem vycvičená si od lidí udržovat určitý odstup. Oni to asi vnímají jinak. Často se mi proto stává, že stále ustupuji a ustupuji a ostatní se ke mně dál a dál lepí, i když mají místo i jinde. 

7. Digitální gramotnost

Zdá se, že chytré telefony tady má opravdu každý bez ohledu na věk - senioři, malé děti i lidé na vesnici. Nejen, že je mají, umějí s nimi volat, ale i používat velké množství nejrůznějších aplikací. Život v Šanghaji se bez chytrého telefonu už téměř neobejde. Naučili jsme se platit telefonem a QR kódy pro přijetí platby mají vylepené na svých stánkách i venkovní prodejci nudlí nebo i takový děda, který na ulici na zemi prodává zeleninu ze své zahrady. Některé obchody teď i odmítají vracet hotovost. To by sice neměly, ale děje se to. Během pandemie se pro vstup do obchodních center, do kina a podobně vyžaduje předložení zeleného zdravotniho kódu - na telefonu. Samozřejmě, že s tím hlavně lidé z vesnice měli problém, ale u každého odemčeného vstupu do budov jsou pracovníci, kteří mají na starost kontrolu a případnou pomoc. Naše maminka je přebornicí na natáčení videí na čínském Tiktoku. Všechny ty filtry a další vychytávky zvládá bravurně. Kolikrát se jí musím zeptat, jak se to a to dělá. Po rodinném obědě se jednou s tetami vytratily a nemohli jsme je najít. Při procházce kolem domu jsme je objevili. Na parkovišti si položily telefon na korbu malého náklaďáku a natáčely krátká videa. Tak jsme mamince s manželem objednali bytelnou třínožku a pořádné světlo, protože doma osvětlení moc dobré nemají. To byl konečně dárek, který maminka ocenila. Když jí chceme udělat echt radost, tak se přidáme k ní a natočíme nějaké video spolu.