O tradici nejen v bojovém umění

Jak moc je důležité zachovávat své tradice a nakolik se tradice mohou změnit, aby byly stále autentické. To jsou otázky, které řešíme nejen v bojovém umění, ale i v životě.

Dlouhá léta jsem žila jen čínským Wushu, které pro mě představovalo nejvyšší formu bojových umění. Číňané svůj národní poklad považují nejen za prapředka všech bojových umění, ale také za  nadřazený a nejvíce komplexní bojový systém. Na papíře to tak rozhodně vypadá. I přesto, že máme různé publikace a spisky, doopravdy vlastně nevíme, jak to bylo v minulosti. Už jen proto, že spousta starých knih se přepisovala podle toho, jak se to komu v dané době hodilo. Číňané si také rádi vymýšlejí a hlavně přikrášlují hrdinské příběhy. Mimo jiné také proto, že se Čína několikrát uzavřela před světem a v době, kdy začala cizince vítat, se z čínského Wushu už stalo něco docela jiného.

V jednom z předešlých článků (https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=750879) jsem zmiňovala rivalitu dvou větví čínských bojových umění, a to moderního wushu a tradičního wushu (tradicionalisti se vyhraňují nálepkou “kungfu”). “Kungfisti” prohlašují, že na čínské pevnině bylo to opravdové umění zničené komunisty, a jezdí za svými mistry na Taiwan, do Hongkongu či do zahraničí (USA, Austrálie, Británie atd.). Rozhodně je to z velké části pravda. Kulturní revoluce udělala své. Nejen že se snažili vymýtit tradiční čínskou kulturu ve jménu modernizace. Praktické aplikace bojového umění a schopnost boje se potlačovaly také, protože se považovaly za nebezpečné pro stranu. Mnozí Číňané to však zaobalují do lépe znějící fráze “Číňané jsou mírumilovným národem, který se snaží dosáhnout harmonie”. I tohle je velice zajímavé téma, protože Číňané nekonfliktní rozhodně nejsou, bojují a řeší konflikty totiž nepřímo. Asi i proto jsou čínské seriály tak dlouhé, protože než se něco vyřeší, trvá to kolikrát i několik sezón. Ale opět, není to celá pravda.

S podobnými problémy se ve větší či menší míře potýká spousta tradičních bojových umění. Kořen těch problémů je ono slovo “tradiční”. Tradice je forma myšlení, naše zkušenosti a zvyky, které si předáváme po generace. Tradice by tak pokud možno měla zůstat neměnná. Jenže generace se mění. Přestože se ve spoustě věcech velice podobám svým rodičům, někdy mluvím i téměř totožně jako oni, stejně jsem jiná. Svět, ve kterém jsem se formovala, byl jiný. Svetry, které nosily naše babičky, se opět vrací do módy, ale kroje? Za život jsem je viděla jenom párkrát, a to na lidových slavnostech. V mnoha zemích a na mnoha místech přežívají tradice už jenom ve skanzenech. Čím jsem starší, tím víc se mi lidové umění a řemeslo líbí, ale vyberu si jen pár aspektů, které zapadnou do mého moderního života. Jak moc je to dobře nebo špatně je otázka, avšak ne pro můj dnešní článek. S tradičními bojovými uměními je to podobné. V dnešní době většina z nich ztratila svou původní relevanci, tedy význam či důležitost. Počátky bojových umění jsou staré jako lidstvo samo. Tvrzení, že Čína je kolébkou všech bojových umění je tedy zcestné. Naši prapředci si potřebovali ulovit zvěř, bojovat o svůj majetek, chránit své obydlí a rodinu, později své pány atd., všichni určitým způsobem bojovali. Vytvářeli kvalitnější a důmyslnější zbraně, ale i přesto bylo stále důležité umět se ubránit i beze zbraně. Nástup střelných zbraní výrazně změnil taktiku vedení boje a schopnost fyzického boje přestávala být tolik důležitá. Když byl manžel ještě v profesionálním týmu juda, často k nim chodili trénovat jak policisté, tak speciální jednotky. A naši judisti s nimi zametli podlahu. 

Dobře, střelné zbraně používá ale hlavně armáda a jiné organizované složky. Obyčejní lidé k nim většinou nemají přístup a neumějí je používat. Jenže obyčejní lidé a celá společnost (v odlišné míře v závislosti od vyspělosti dané země a regionu) se velice změnila. Když opomineme školní šarvátky, rvačky na ulici v určitých částech města s určitými lidmi nebo během sportovních zápasů, tak kdy se dnes potřebujeme umět prát? Jsme civilizovaní lidé, kteří řeší konflikty většinou slovně. Nebo soudně. Manžel dvakrát kvůli rvačce skončil na policejní stanici, počemž vyhodnotil, že se mu to nevyplatí, a nechal toho. Naše vlastní nastavení se také hodně změnilo. Kolikrát jsme slyšeli zprávy o tom, jak nějaký chudák dostal na budku, zatímco nikdo z kolemjdoucích se ho nezastal. Máme velký a rozvinutý mozek, tak proč ho nepoužívat, to je jenom dobře. Na druhou stranu, je podle mého názoru naše společnost v mnoha aspektech až příliš civilizovaná. Podobný názor vyjádřil i náš velice úspěšný zápasník MMA, Jiří Procházka, v rozhovoru s Lucií Výbornou pro Český Rozhlas Radiožurnál (https://www.youtube.com/watch?v=-WMkipy1bwI - od 25. minuty). Vzestup MMA nazval jedním z velkých kroků lidstva. Kroků zpět k naší přirozenosti. Paní moderátorka se mu samozřejmě vysmála. Avšak dnešní oblíbenost bojových sportů a hlavně MMA něco naznačuje. Už staří Řekové a Římané věděli, že gladiátorské zápasy a Olympijské hry jsou skvělým nástrojem ke kontrole lidí. V určité formě i války hrají podobnou roli.  Nemusíme ani chodit až k dnešním bojovým sportům. Tolik oblíbené sporty jako jsou baskebal, fotbal nebo hokej, nám tak trochu nahrazují gladiátorské hry, války, rvačky. Jedním z nejpopulárnějších sportů v USA je americký fotbal. Ve svých začátcích byl velice brutální. Pravidla se změnila na popud amerického prezidenta, který hrozil zákazem tohoto sportu, protože docházelo k přiliš mnoha zraněním a někdy i k fatálním. Na konci 19. století a začátku 20. století začal získávat na popularitě bodybuilding, neboli “budování těla”, posilování. Muži se postupem času už tolik nervali, svou mužnost alespoň prokazovali svým tělem. Nemyslím si, že jsem jediná, kdo má občas chuť někomu jednu vrazit - když mi někdo lže, nestydatě předbíhá ve frontě, ukradne mi skútr nebo psa a podobně. Nejen proto, abych daného člověka potrestala. Ale někde v hloubi duše cítím, že by mi to udělalo dobře. Samozřejmě je spousta z nás, kteří v evoluci postoupili výrazně více a tyto pudy v sobě už nemají. Nebo se je jen naučili potlačovat či je ventilovat smysluplněji. V neposlední řadě tady hraje roli i vědecký výzkum a pokrok.

Už víme, jak trénovat chytřeji, efektivněji. A nebo si to alespoň na základě současných poznatků myslíme. Trenér Šanghajského profesionálního týmu wushu mi řekl, že za jeho mládí moc nevěděli, jak co dělat. Prostě zkoušeli různé metody. Když se několik atletů během náročných prvků zranilo, věděli, že je něco špatně a zkusili to jinak. Nyní už svoje atlety testují v laboratořích a na základě výsledků upravují trénink. Zajímavá je diskuze kolem čínského MMA, ale je to podobné i například u olympijského juda. Cizinci tvrdí, že Číňanům chybí technika a její precizní provedení. Pokud se ale v čínském sportu pohybujete delší dobu, je vám jasné, že technické drily tady nechybí. Manžel Lukas strávil první tři roky tréninku v týmu denodenními drily základních pohybů a několika základních technik, než se mohl posunout k něčemu “zajímavějšímu”. Číňanům toho chybí víc, ale hlavně jsou to poznatky a přístupy k tréninku založené na vědeckém výzkumu. Je to jasně vidět například z toho, jak Lukas trénoval v týmu juda a jak trénuje teď v UFC institutu. O tom vám povím ale příště.

Zachovat si svou tradiční podobu v dnešním světě tedy není jednoduché. Někteří tvrdí, že je to nezbytné a snaží se, aby tradice přežily. Jiní se snaží jít s dobou a přizpůsobovat. Dokonce už i papež František má svůj účet na Instagramu a Twittru a Vatikán svou stránku na Facebooku.

A co tradiční bojová umění?

Jen opravdu hrstka přežívá ve své původní formě (i když jak moc původní je otázkou), většinou v méně rozvinutých zemích a oblastech. Z některých se oddělily jejich sportovní verze a některá prošla úplnou modernizací. Proč je autenticita tradičních stylů otázkou? Bojová umění jsou pevně spjatá s lidmi - učiteli, studenty, propagátory, veřejností. A lidé jsou silně subjektivní bytosti s tendencí si během studia projektovat svoje vlastní myšlenky, zkušenosti, pocity a názory do přijímaného materiálu. Nejen co člověk, to názor. I naše těla jsou různá. Muži. Ženy. Delší končetiny. Menší vzrůst. Větší síla. Hbitost. Pohyb či technika, která sedí jednomu zápasníkovi či učiteli, už nemusí tak sedět někomu jinému. Ten ji buď používat nebude, vyvine si svou vlastní a nebo tu původní přetvoří tak, aby ji mohl/a úspěšně užívat. Jako příklad uvedu Taijiquan. Někteří tvrdí, že zakladatelem je mnich Zhang Sanfeng, který vyvodil celý systém při pozorování souboje ptáka a hada (podle jiné legendy mu umění bylo sesláno ve snu). Jiní vidí prvopočátek ve vesničce Chen Jiagou v provincii Henan, někdo o něco dál v Šaolinském klášteře. Nicméně, akademici uvádějí jako první popsanou skutečnou osobu generála Chen Wangtinga, který žil v dynastii Ming. Odtud máme nejstarší popsaný styl Taijiquan, styl chen. Nicméně populárnějším je styl yang, který se prý ze stylu chen vyvinul. Prý, protože je tu ta legenda o mnichovi Zhang Sanfengovi, kterého uvádějí jako otce Taijiquan hlavně cvičenci stylů yang a wu. Zpět ke stylu chen. Slavná rodina Chen si předává toto umění od alespoň 2. poloviny 16. století. Zatímco dnes cvičíme sestavy v hodně pomalém rytmu s výjimkou sestavy, která se někdy nazývá také “dělová pěst”, na univerzitě nás učili, že pomalost byla kdysi pouze cvičební metodou, nikoliv charakteristikou Taijiquan, jak je tomu dnes. Dál se podívejte na videa dnešních představitelů daného stylu, pana Chen Xiaowanga, Chen Zhenglei, Zhu Tiancai a další. Jejich pohyby nejsou identické. Dokonce ani jedna a ta samá sestava často nevypadá stejně. Z původního stylu se nejen vyvinuly další “nezávislé” styly, ale i podstyly. Pan Hong Junsheng studoval se slavným mistrem Chen Fake, daný styl ale postupně přetvořil ve styl vlastní, ze kterého vznikla dnešní Praktická metoda, kterou najdete i v ČR. Jde o metodu stylu Chen, anebo o odlišný styl? To je spíš věc nálepkování. Pan Hong Junsheng měl také spoustu studentů, mezi nimi například Chen Zhonghua a můj učitel Xie Yelei, který vyučuje na Šanghajské sportovní univerzitě. A opět, oba dva cvičí velice odlišně. Xie Yelei má dokonce několik verzí svého stylu. Na základě svých zkušeností ze sandy (přirovnává se ke kickboxu) a čínského zápasu styl svého učitele přetvořil tak, aby jemu samotnému dával větší smysl. V týmu jsme se tak učili tradiční verzi pana Hong, přetvořenou verzi učitele Xie a poté ještě zmodernizovanou verzi pro účely soutěží. Učitel Xie nám vyprávěl, že pan Hong si začal uzpůsobovat styl svého učitele Chen Fake mimo jiné proto, že mu přišlo, že techniky v sestavě se často neshodovaly s tím, jak se pohyby prováděly v boji/zápase. To znamená, že už tenkrát (mistr Chen Fake žil v letech 1887–1957) bylo asi hodně věcí jinak než původně. Podobné je to v každém stylu, ať už se považuje za sebetradičnější. Co “původně” bylo a co to znamenalo se s největší pravděpodobností nedozvíme. To jen tak pro pořádek, ne že by na tom až tolik záleželo. 

Hodně jsem dané téma studovala, sama nad tím hloubala jak teoreticky, tak prakticky, a vytvořila si svůj vlastní názor, který může být od toho vašeho hodně odlišný. A je to v pořádku. Rozhodně nejsem žádný odborník na Taoismus, avšak spousta myšlenek a přístupů je mi velice blízkých. V určitém smyslu slova je pro mě Taiji monáda klíčem k životu. To je to černobílé kolečko. Někdy na 2. stupni ZŠ jsem ho ve formě přívěsku nosila na krku. Tenkrát jsem tento symbol ale viděla klasicky - černá a bílá, den a noc, dobrá a špatná. Kromě jiného symbolizuje také neustálou změnu nebo spíše přeměnu. Lao zi prý řekl, že všechny věci se mění. Starořecký myslitel Hérakleitos prý řekl, že věčná je jenom změna. Také se říká, že změna je život a nic netrvá věčně. Význam a důležitost tradičních bojových umění se velice změnil, jejich fyzická podoba se změnila. I já sama si sestavy, které mi byly předány, upravuji. Dbám ale na to, abych znala všechny verze, které jsem se učila a mohla je tak předat, jak je potřeba. V mé teorii, že všechno se mění, trochu nehraje jedna věc. Tradiční bojová umění představují hodnoty, které se příliš nemění. Hodnoty, jako jsou úcta, čestnost, pomoc slabším a podobně. I když i tady vlastně trochu změna je - co bývávalo nepřípustné je dnes často běžnou praxí a naopak.