Jak se sportuje na čínských školách?

Čína je známou sportovní velmocí a zdá se, že zde sportuje opravdu každý. Ze zkušenosti ale musím říct,  že to není tak úplně pravda. Dnes se rozpovídám trochu o dětech a studentech a tělocviku na naší škole.

Čína je ve světě známa mimo jiné i jako sportovní velmoc, která v posledních desetiletích velmi úspěšně soupeří o prvenství v počtu olympijských medailí (záleží na disciplíně). Z dokumentů o Číně víme, že parky jsou tady plné sportujících lidí, prostě každý se hýbe. Bohužel musím říct, že to není tak docela pravda, ne každý. V parcích a na dalších otevřených prostranství (víceméně kdekoliv je trocha místa, třeba i v podchodu nebo hale metra, když zrovna prší) uvidíte spíše starší generace. Mnoho z nich chodí jak brzy ráno tak k večeru. Také už není tak docela pravda, že všichni cvičí “kungfu”, tedy bojová umění. Uvidíte je spíše tancovat na čínské disko pro starší (přidávají se často i pánové), párové tance, dál se často hraje badminton nebo stolní tenis, hromadně se cvičí na venkovních strojích, které se začaly objevovat i u nás, a spousta lidí začala běhat. Podle nejnovějších odhadů je běhání v Číně nyní sportem číslo jedna. Ještě před pár lety se o běhání moc nemluvilo, ale teď zahlédnete někoho pobíhat téměř všude. Podle serveru Statistica se v Číně loni uspořádalo 1700 běžeckých závodů různého typu, každého se zúčastnilo alespoň 800 závodníků. Letos se počet zvýšil na 1900, a to jsme v době koronavirové. Pokud v parku strávíte trochu víc času, uvidíte i pro nás celkem zvláštní aktivity: lezení po čtyřech (na to mají bílé rukavice), narážení zády do stromů, tleskání rukama před tělem, za tělem... Vychází to všechno z tradiční čínské medicíny. Někteří ví přesně, které body si daným cvikem stimulují, že si tím povzbuzují funkci toho a toho orgánu. Jiní o tom nemají ponětí, ale prostě věří, že jim to dělá dobře. Na menších městech mezi nimi často zahlédnete i ty mladší. Ve větších městech se generace třicátníků a výše většinou upíše nějaké posilovně, chodí plavat, hrát badminton do haly a podobně.

Posilovny a fitness centra

Tohle téma je mi hodně blízké, protože jednak cvičením trávím hodně času, ale také proto, že jsem takových center v Šanghaji navštívila opravdu spoustu. Spousta mých či manželových bývalých spolužáků se uchytila právě v této oblasti. Jednou z výhod života v Číně je, že pokud máte někde známé, máte vstup zadarmo a nebo dostanete obrovskou slevu. Ale většinu času opravdu zadarmo. V mnoha městských obvodech najdeme alespoň jednu posilovnu, kam si můžeme kdykoliv zajít zacvičit, aniž bychom měli členství. Pokud tam nikoho neznáme, většinou alespoň dostaneme velké slevy, protože všude jsou rádi, že si u nich zacvičí mistr Číny v judu a profesionální zápasník MMA. Možná vám to zní zvláštně, ale oni to berou jako dobrou investici a reklamu. Už v posilovně u nás na univerzitě jsem si všimla jedné velké odlišnosti. Spousta lidí se vůbec nepřevlékala. Prostě tam přišli v džínech a v tričku, zacvičili si, zapotili se, a odešli na hodinu. Nikdo se také nepřezouval. Ve škole nebyly nikde k dispozici žádné šatny, natož sprchy. Nejenom tam u nás, ale v posilovnách obecně vládne dost chaos. Lidé přebíhají z jednoho stroje a stanoviště na druhé, takže je kolikrát dost těžké odcvičit si to svoje podle plánu, protože se vám tam často někdo nasáčkuje a vy musíte buď čekat a nebo přejít na něco jiného. Nejvíc mě vytáčí, když se někdo třeba na běžícím páse půl hodinu jen tak prochází a hraje si s telefonem.

Hned v několika posilovnách jsem viděla zákazy svlékání triček, ale jako všude jinde, i tady se spousta lidí po odcvičení jedné série porovnává v zrcadlech a fotí si selfíčka. Minulý týden jsem zahlédla jednu slečnu, jak jela na rotopedu, nebo spíš jen protáčela šlapky, zatímco měla zkrášlující masku na obličeji. Nejraději chodíme do obyčejnějších posiloven. Nedávno jsme byli v jednom luxusním řetězci a necítili jsme se tam dobře. Většina při cvičení snad ani nedýchala, takové ticho tam bylo, hudba jen decentní. Do toho si představte, že přijdeme my a začneme práskat medicinbalem o zem a o zeď. Po chvíli nás požádali, abychom zkusili něco jiného, že jim děsíme klienty. 

A co studenti a děti? 

Hodně záleží na škole. Začnu u vysokých škol. Vzhledem k tomu, že jsem studovala na sportovní univerzitě, byl můj pohled na čínskou společnost v tomto ohledu hodně zkreslený. U nás se hýbal každý. Dokonce i studenti oborů bez praktického zaměření (novinařina, sportovní medicína, management sportu atd.), si museli povinně každý semestr zapsat alespoň jeden sport. Večer byla naše sportoviště plná jak studentů, tak lidí zvenku, kteří měli volný přístup do našeho venkovního areálu. Posilovna byla také většinou beznadějně plná a na běhací pásy se kolikrát stály fronty. Od jiných zahraničních studentů jsem se dozvěděla, že některá univerzita byla snad i lépe vybavená než ta naše sportovní. Kdežto jiná měla jen pár kurtů na basketbal a tím to končilo. Nicméně, stále jsem žila v tom dojmu, že se všichni v Číně hýbají. A potom jsem nastoupila na jednu školu jako učitelka tělesné výchovy a pochopila, že jsem opravdu žila v bublině. Opět, záleží na škole. Opravdu prestižní soukromé školy většinou přijaly západní modely i co se týče sportu, investují do vybavení a výuka je rozmanitá.A pak jsou tu školy jako ta moje…

Při přijímacím řízení mě nalákali na to, jak krásně vypadalo jejich venkovní sportoviště a na připravované sportovní centrum, kde mělo být úplně všechno. V podzemním patře plavecký bazén 25 m, nad ním basketbalový kurt, badmintonové kurty, gymnastická a taneční studia, posilovna na střeše tenisové kurty. Už jsem se viděla, jak si jdu ráno před prací zaplavat, v polední pauze ven na okruh zaběhat a k večeru si dáme s manželem tenis.Realita? Velké zklamání. Venkovní areál už má nejlepší leta za sebou. Atletická dráha je na mnoha místech popraskaná a ani výplně už nepomáhají. Navíc se jim tam tak nějak nevešel záhyb okruhu, takže místo 400 m máme přibližně 360 m. Fotbalový trávník je plný děr a nerovností. V létě tráva rychle usychá a po několika týdnech je z trávníku prostě velká plocha suché zeminy a písku. Menší fotbalová hřiště s umělou trávou máme dvě, obě v hrozném stavu. Brány se rozpadaly takovým způsobem, že to pro studenty bylo opravdu nebezpečné, ale vše se odstranilo až po roce. Volejbalové hřiště máme jedno, síť je neustále na zemi, protože nikdo není schopný to opravit. Nevadí, máme přeci to nové osmipatrové sportovní centrum. Otevření bazénu se odsouvalo na další a další měsíc, až už i studentům bylo jasné, že si v něm před maturitou asi ani jednou nezaplavou. Teď už se neoficiálně ví, že bazén nikdy mít nebudeme. Naproti přes cestu je velké sportovní centrum s bazénem. Můj návrh, že budeme chodit plavat tam, neprošel. Jak to vypadá na dalších patrech? Betonové zdi, žádné podlahy, dveře, prostě nic. Po půl roce slavnostně otevřeli basketbalový kurt přímo uprostřed budovy, takže tam nejsou žádná okna. Svícení a klimatizace stojí celkem dost peněz, tak nám bylo řečeno, že pokud výslovně nemusíme, nemáme kurt používat. Minulý semestr otevřeli velkou aulu v přízemí, kde se konají nejrůznější oslavy a schromáždění. Tam to vypadá hezky. Čínsky hezky. V zimě ale musí zapnout klimatizaci večer předtím, aby se tam druhý den ráno dalo sedět. Postupně se přidalo šest stolů na pingpong a přenosné sítě na badminton se zaparkovaly u basketbalového kurtu. Proč? Protože šéfové zjistili, že kromě toho kurtu nemáme jediný prostor s vyšším stropem, kde by se badminton a volejbal dal hrát. V Číně zapomněli na badminton, to mi hlava nebere. Kdybychom byli jedna jediná divize, která prostory využívá, dá se to ještě zvládnout. Jenže, naše škola se skládá z britské divize (základní a střední škola), americké, korejské a čínské divize (střední škola). Takže vždy, když chceme zajít dovnitř, stojí nás to složité plánování mezi divizemi - kdo kam a kdy, abychom si překáželi co možná nejméně. Představte si dvě třídy vřeštících studentů najednou, v každé je přibližně 25 dětí. Doneslo se mi, že budovu si navrhl pan majitel společnosti, která vlastní naší školu, sám. Je vidět, že to stálo strašně moc peněz. Do podzemí k bazénu nainstalovali obří eskalátory, v přízemí jsou veliké stoly z drahého dřeva, na zdech visí obří obrazy (nemají nic společného se sportem). Celé to vypadá spíš jako budova, kde se mají konat komunistické sjezdy. 

A co naši studenti?

Blíží se nám závěrečné zkoušky a známkování. V naší divizi máme 356 studentů, z toho 46 na střední, 134 na 2. stupni ZŠ a zbytek je 1. stupeň ZŠ. Když odečtu studenty z fotbalového klubu, kterých je 42, tak opravdu sportovně založených dětí máme tak 20. Tím myslím, že je sport baví, docela jim to jde a vydrží aktivní většinu hodiny tělocviku (z 316 nefotbalových studentů). Zbytek má buď velké výkyvy (někdy se snaží a někdy se mají problém i rozběhnout) a nebo vymýšlejí, jak se z tělocviku vyvléknout. A to musím říct, že naše hodiny jsou velice jednoduché a nenáročné. Žádný šplh, skákání přes kozu a podobně. Jako šéfka tělocviku jsem měla na starost vytvoření osnov našich hodin. Ze začátku jsem byla nadšená, zkoumala systém Cambridge IGCSE (nternational General Certificate of Secondary Education) a byla na jejich školení, hledala, vyzvídala od zkušenějších učitelů… První návrh osnov mi ředitel vrátil s několika poznámkami:

1. Tělocvik je hlavně o fyzické aktivitě, proto prosím škrněte teoretické hodiny. (Přitom osnovy Cambridge IGCSE, podle kterých jsme měli jet, je teorie nedílnou součástí výuky.)
2. Naši studenti jsou velmi zaneprázdnění studiem, proto prosím snižte fyzickou náročnost výuky. Nejdůležitější je, aby se studenti hýbali a cítili se dobře.
3. Plánovaná rekonstrukce areálu se odsouvá na pozdější datum, přetvořte prosím osnovy podle současných možností.
4. Rozumíme, že osvojení si zdravých návyků je velice důležité. Nicméně, není v našich možnostech zajistit studentům sprchy a šatny. Pokud by se studenti měli po tělocviku převlékat, rodiče by museli zakoupit další sadu uniforem, s čímž nejspíše nebudou souhlasit.
5. Omluvenky z tělocviku jsou velice dobrý nápad, zamyslíme se nad jejich formou.

BOD 1) Ani u mě na škole jsme nikdy neměli teoretické hodiny tělocviku. Poprvé jsem se s tím konceptem setkala právě na školení IGCSE. Musím říct, že se mi to pojetí celkem líbí, protože tak má tělocvik přesah i do jiných předmětů jako jsou biologie, přírodověda, matematika, fyzika a podobně. Chce to ale nastavit úzkou spolupráci učitelů všech těchto předmětů, aby se učivo zbytečně nepřekrývalo, ale spíš doplňovalo. Problém však je, pokud je dotace hodin malá, potom je škoda držet děti v lavicích.

BOD 2) Později jsem zjistila, jak to dělá většina zdejších učitelů. Na začátku studentům předcvičí pár cviků na zahřátí a protažení (nebo deleguje jednoho ze studentů), nechá zaběhat 1-3 kola, potom jim rozdají míče a dál se jim nevěnují. Učitelé mají pohodu a děti si dělají, co chtějí. Třeba i jenom sedí zbytek hodiny na zadku.

BOD 3) Měla jsem za úkol začlenit do našich osnov sporty jako házená, volejbal, badminton, stolní tenis, gymnastika a podobně. Na házenou nemáme moc prostory a rozpadly se nám branky, tak jsem oblepila sloupy barevnou izolepou, která se s každým deštěm sesune na zem. Na volejbal máme jediný kurt s rozbitou sítí. Když je ve třídě 28 studentů, jeden kurt vážně nestačí. Základy se dají pilovat dlouho, ale dříve či později je síť nutná. A na to, abych studenty rozdělila na různá stanoviště, zadala úkoly a obcházela je, je u nás hodně mizerná disciplína. Badminton a pingpong jsem už zmiňovala. Během bloku gymnastiky se o tatami dělíme s učitelem taekwonda. Měkčí žíněnky mi zatím neschválili s tím, že vše bude v novém gymnastickém studiu. Až jednou bude.

BOD 4) Děti mi chodí na tělocvik ve sportovních školních uniformách, ale většinou nemají dost času, aby se vrátily na kolej a převlékly se. Sedí tak ve zpocených tričkách na hodině celý zbytek dne.

BOD 5) Tohle byl pro mě velký problém, protože se omluvenky do teď nezavedly. Ne vždy se dá jasně poznat, kdy si dítě vymýšlí, protože se mu nechce, a kdy se opravdu necítí dobře. Pokud bych ho nutila do cvičení a udělalo by se mu hůř, je to na mě. Pokud je to simulant a nechám to, bude se o to snažit dál a přidají se i ostatní. Třeťák Wayne je známý simulant, prostě se nechce hýbat a pomalu se zakulacuje. Donutila jsem ho, aby běžel s ostatními, a on se mi po pár metrech pozvracel. Až potom mi jeho třídní učitelka oznámila, že mu od rána není dobře. Některé holky menstruují několikrát do měsíce. Několik studentů mi přišli na tělocvik se zraněním, pár dokonce po operaci a nahlásili mi, že nesmí dělat nic náročného. Nebyli schopní mi vysvětlit, co jim je, co mohou a nemohou dělat, a po jak dlouhou dobu.

Čínská vláda nám dvakrát do roka doručí stoh tabulek k vyplnění: váha, výška, dioptrie, test flexibility (předklon v sedu), skok do dálky, skok do výšky, 60 m sprint, 400 m, 800 m, 1000 m, skákání přes švihadlo (1 minuta), přítahy na hrazdě (nemáme) a sedy lehy. Většinu z toho se studenty zvládneme, zbytek si vymyslíme. Co vím od jiných učitelů, vyplňují většinou podle sebe, aby měli méně práce. Snažím se děti nalákat na tělocvik tím, že se snažím vymýšlet nové aktivity - učila jsem je žonglovat, hrajeme frisbee, s menšími jsme lezli po stromech, s většími jsem dělala například základy sebeobrany. Často mi ale přijde, že je to promarněná energie, jako kdyby je vůbec nic nezajímalo. Naštěstí je tam i pár těch, které to baví, snaží se a i sami vymýšlejí, jak by to ještě šlo dělat jinak a lépe.

Zdroj:

Statistica: https://www.statista.com/statistics/1067706/china-number-of-major-running-events/