V Číně u lékaře

Hned naproti hlavní bráně naší univerzity stojí obří nemocnice. Nikdo tak hlavní bránu nepoužívá, protože to prý přináší smůlu. Říkala jsem si, že je fajn mít nemocnici tak blízko. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak často tam budu.

Součástí Šanghajské sportovní univerzity je také školní nemocnice. Bohužel slouží jen na to, abyste získali léky na rýmu a podobné nemoci levněji než v lékarně pro veřejnost. Se vším závažnějším vás pošlou do vedlejší nemocnice Changhai. Jediné, s čím mi tam pomohli, byl zaseknutý krk. Po prvních týdnech spaní na koleji jsem se probudila a nemohla otáčet hlavou. Sestřička mě zavedla za hlavním lékařem, který situaci zhodnotil slovy: “Dnešní mládež se jen hrbí nad počítači a vůbec nesportuje.” Posadil si mě na židli a bez varováním mi prudce trhl hlavou na obě strany. Nezmohla jsme se ani na výkřik, ale najednou se mi vrátila pohyblivost, a vše bez bolesti. Co dál se mi v Číně přihodilo?

Cvičební úrazy

Zatímco si ze cvičení Taijiquan odnesete maximálně natažené nebo namožené svaly, moderní Wushu už je náročnější. Do nemocnice mě to přivedlo celkem třikrát. Nejsem žádná velká skokanka, a tak jsme kvůli bodům do obou mých soutěžních sestav zařadili jeden z nejlehčích “náročných prvků”, tzn. vyhození zbraně, kotrmelec, chycení zbraně. Dnes už se dělají zase jiné parádičky, ale ty už jdou mimo mě. Zbraně jsem měla dvě, meč a kopí. Několika měsíční trénink ve zkratce: po bezpočtu nevydařených pokusů a modřin jsem se to přeci jen naučila. Vše šlo dobře, až jeden den jsem meč chytila tak nešikovně, že jsem si špičkou rukojeti udělala díru do ruky. Najednou spousta krve, až se mi udělalo trochu nevolno a i trenér zbělal. Naštěstí kamarádka Číňanka trénovala na vedlejším koberci, tak že mě doprovodí do nemocnice.

V Číně to chodí trochu jinak než u nás…

Pokud jste v dané nemocnici poprvé, musíte nejdříve vypsat registrační formulář, načež obdržíte nemocniční kartičku. Poté si jdete vystát frontu k okénku, u kterého vám řeknou, kam máte jít, dostanete papírek s pořadovým číslem a zaplatíte za první vyšetření. V naší nemocnici Changhai se na většině odděleních čeká alespoň hodinu, ale protože mi to stále krvácelo, vzali mě na ambulanci brzy. Jednotliví pacienti od sebe nebyli oddělení plentami, a tak se mi hned po vstupu na malý sál udělalo dost nevolno. Vedle mě totiž ležel pán, kterého sem přivezli z dopravní nehody, celý zakrvácený a bez ustání naříkal. Kolem mě se sešla spousta bílých plášťů, studentů, aby se podívali, jak se zašívá taková ruka cizinky. Když mi ránu vymyli, zjistila jsem, že se mi jen propíchla volná kůže mezi palcem a ukazováčkem, a vlastně to není nic tak strašného, dva stehy.

Tuhle techniku jsme tedy na pár týdnů odložili a zkusili to pro změnu s kopím. Po několika vydařených pokusech se mi povedlo kopí chytit nosem, takže tam mám teď jizvu. Meči jsme dali ještě jednu šanci, ale poté, co jsem si ruku ve stejném místě propíchla znovu, jsme to odpískali. Tentokrát mi to už nesešívali, ale slepili nějakým úžasným německým lepidlem.

Aby toho nebylo málo, jednou mi při jednoduchém protočení s kopím, které jsem dělala denně, někde mírně křuplo a já se najednou nemohla pohnout. Opatrně jsem si klekla a po boku se svezla na záda. Nemohla jsem nic. Ani pár metrů k telefonu jsem se nedostala. Tak jsem tam prostě jen tak ležela a čekala, až někdo přijde na trénink a posbírá mě. Čínský spolužák mě odvedl do menší nemocnice zaměřené na tradiční čínskou medicínu. Několik měsíců jsem tam pravidelně chodila na čínskou masáž (tuina), baňky a elektrickou akupunkturu. Podezírám je, že mi toho předepsali zbytečně moc, jen aby ze mě dostali co nejvíce peněz, ale tenkrát jsem ničemu moc nerozuměla a spoléhala na spolužáka, který mě tam vzal. 

Jak mi málem operovali prst

Loni jsem se na judu zařadila do klubu tejpařů. Před tréninkem si sedneme do kruhu kolem velké role tejpu a jdeme na to. Někteří pro jistotu zalepí každý prst. Já lepím jen levý prostředníček, protože se mi ho povedlo nadvakrát zlomit. Jako bílý pásek se stále probírám základy a úchop protivníkova gi (oděvu) je pro mě dost náročný. Trenér i Lukas mi vtloukali do hlavy, že když už mám dobrý úchop rukávu, tak ho nesmím za žádnou cenu pustit. Takže jsem nepustila. Ani když se soupeř, černý pásek, plnou silou smýkal. Bohužel mi v záhybu jeho rukávu zůstal prst. To byla neskutečná bolest. Trenér mi shovívavě vysvětlil: “To víš, někdy musíš pustit a vzít si lepší úchop.” Hmm… Nijak mi to neotékalo, jen to bolelo. Takže to nebylo zlomené. Asi po měsíci tréninku se mi povedlo si prst zase nějak zrasit, to už mi tekly slzy, tak mě vzal Lukas do nemocnice. Nemocnice to byla jiná, takže jsme museli projít celým tím kolečkem úplně do začátku - registrace, zaplacení za první vyšetření… lékař se na mě ani nepodíval a napsal mi RTG. S tímto lístečkem jsme nejdříve museli vystát frontu u okénka, zaplatit, a zařadit se do fronty na rentgen. Snímek mi lékař ani neukázal a řekl mi, že je to na operaci. Tuto noc v nemocnici zůstanu a hned zítra ráno mě objedná na sál. To nás vyděsilo a zažádali jsme o snímek. Prý mi ho nemůže ukázat. Zašli jsme tedy za sestrou a snímek si zaplatili. Ukázalo se, že mám prst zlomený na dvou místech, ale rozhodně to nebylo na operaci, to potvrdil i známý doktor, kterému jsme snímek poslali. Doktor se tedy nabídl, že mi prst alespoň zafixuje. S tím jsme souhlasili a šli k okénku zaplatit 200 RMB. Prst mi zafáčoval k takovému malému plíšku, to jsem si mohla udělat lépe i sama doma. Podali jsme na něj stížnost. Představte si vyděšeného člověka, který nemá šanci si verdikt doktora nikde rychle ověřit, skočí mu na lep a odsouhlasí zbytečnou operaci třeba za 30 tisíc Kč.

Průvodkyní po nemocnici

Musím říct, že jsem během studia navštívila skoro všechna nemocniční oddělení. Jednou jsem se tak probudila, ale vůbec nic jsem neviděla. Chvíli jsem ležela a přemítala, jestli tedy spím nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že asi nespím a dobelhala jsem se do koupelny, kde jsem si pořádně omyla oči. Jedno se mi povedlo rozlepit, ale raději jsem ho zase zavřela. Měla jsem totiž obě oči pěkně oteklé, načervenalé, všude kolem hnis. Tak zase do nemocnice. Prý se mi tam dostala špína, nejspíš z posilovny. Dostala jsem spoustu léků, mastičku a musela zůstat v posteli dva týdny. Doprovázely to totiž i horečky a zimnice. Jindy jsem zčista jasna dostala vysoké horečky, které trvaly několik dní. Přítel mě odvezl do nemocnice, kde zjistili, že mám nedostatek bílých krvinek. Po týdenní léčbě se mi to naštěstí srovnalo a s největší pravděpodobností to bylo způsobeno kombinací čínských léků na chřipku a mých léků z domova. Dál jsem měla několik zápalů plic, myom, zvláštně nateklé chodidlo, otravu jídlem, alergické reakce na thajské jídlo… ale návštěva zubaře kvůli vypadlé plombě byla teprve zážitkem.

Zubařský sál byl dlouhou místností, kde stála lehátka jedno vedle druhého. Tady se nečekalo v čekárně. Všichni postávali uvnitř, strkali sevkolem lehátek, nahlíželi ostatním do pusy, překřikovali se. Pacienty brali jako na běžícím páse. Když jsem se posadila na lehátko, všichni přihlížející se samozřejmě nahrnuli ke mně, aby se podívali cizince do pusy. Po prvním vrtání mi lékař řekl, abych si odplivla do misky. Miska byla plná krve a slin od předešlého pacienta. Zvedl se mi žaludek. To jsem si řekla, že si příště raději připlatím a půjdu k lékaři soukromému. I tam jsem se nakonec dostala. A zase mě tam chtěli natáhnout. Za plombu prý tři tisíce korun. To mě stál v ČR celý nový porcelánový zub. 

Shrnutí

Návštěva nemocnice v Číně je určitě zážitek, který bych nikomu nepřála. Pokud se ale nemůžete zbavit dojmu, že je váš život na nic a české nemocnice příšerné, určitě si do nějaké zajděte. Třebaže tady také funguje pojištění, pokud dopředu nezaplatíte, máte prostě smůlu. Všude jsou dlouhé fronty a téměř nulové soukromí. Musíte si dávat hodně velký pozor na to, co se vám doktor snaží nakukat, jaké všechny léky že máte brát, a jaké všechny zákroky podstoupit. Kamarádka v Šanghaji plánovala rodit a dopředu si předplatila VIP pokoj v celkem pěkné nemocnici. Když ji tam ale přivezli, suše jí oznámili, že její pokoj není k dispozici a odvezli jí na pokoj s dalšími pěti rodičkami a jejich rodinami. A Číňané dovedou být dramatičtí. Peníze jí samozřejmě také nevrátili. Kvůli komplikacím, které jí ani nevysvětlili, převezli malou do jiné nemocnice a ona se tam musela přepravit sama. Ani tam ale nebyla spokojená, tak nakonec skončily v zahraniční nemocnici, ve které se platilo zlatem, ale obě měly výbornou péči a všechny problémy se vyřešily.

Musím ale vyzdvihnout alespoň tři pozitiva:

1. Co se týče technologie jsou ve větších městech celkem napřed. Výsledky nejrůznějších vyšetření se dávají na počkání. Na komplexnější rozbor krve jsem si počkala jen hodinku. Při odběru jsem dostala čárový kód, který jsem si šla po hodině oskenovat ke stroji, který mi výsledky rovnou vytiskl, zároveň je také odeslal lékaři do mé složky na počítači. Na operace, na které se u nás čeká minimálně pár týdnů, jste objednáni hned. Kamarádka si zpřetrhala vazy v koleni. Hned druhý den byla na CT a další den na operaci.
2. Pokud máte to štěstí a natrefíte na opravdu schopného lékaře, čínská medicína kolikrát dokáže zázraky. Pomohlo mi to hned několikrát. Člověk si řekne, že v Číně musí být tradiční medicína vysoké úrovně na každém rohu. Bohužel tomu tak není a těch opravdu dobrých je hodně málo. Lukasovo spolužačka se vrátila do rodné vesnice, aby pokračovala v rodinné tradici a je teď naší dvorní bylinkářkou. Celý rok jsem tak byla zdravá a jakmile se na mě něco chystalo, poslala jsem jí vypsané symptomy, fotku jazyku a za pár dní mi stál u dveří balíček. Chutná to strašně, ale funguje mi to. 
3. Tím, že si lidé za všechno musí platit, nutí je to se o sebe více starat. Starší generace uvidíte ráno i večer venku, jak hrají badminton, protahují se, běhají, tancují, cvičí Taijiquan a podobně. Mladší generace zase chodí do fitka, běhat, do bazénu. Snaží se o sebe starat, i když už jsou o dost pohodlnější než jejich rodiče.