V pátek 17. ledna jsme u nás na škole slavnostně zakončili zimní semestr a do lavic se vrátíme až 13. února, máme tak volno necelý měsíc! Pracující tolik volna nemají, svátky oficiálně začínají 24.1. a končí 30.1. 2020. Pro mnohé je to jediná příležitost dostat se zpět domů a navštívit rodinu, a tak si dny volna prodlouží. Někteří cestují jen do přilehlých provincií, někteří však stráví na cestě i dva dny. Téměř celý národ někam cestuje, pro nás je to nepředstavitelné.
V roce 2015 jsem měla poprvé odjet na svátky s přítelovou rodinou do jejich rodného města Xuan De v provincii Anhui, které leží necelých 40 km od známých Žlutých Hor. Když se tady muž rozhodne vzít přítelkyni s sebou domů, už je to na vážno. Říkala jsem si, že mám štěstí, že Lukasovo domovina není tak daleko, jen 4 až 5 hodin autem. Do hlavního města této provincie, Hefei, jezdi ze Šanghaje i rychlovlak. Poté je však potřeba přestoupit na jiný spoj a nakonec ještě autobusem. Proto jezdí celá široká rodina buď vlastním rezavým mikrobusem a nebo autobusem, který staví v jejich městečku hned pod domem. Poprvé jsme jeli všichni mikrobusem, který řídil strejda. Abychom se vyhnuli nejhorším zácpám na dálnici, vyrazili jsme ještě v noci kolem 2. hodiny, kdy bylo město naprosto prázdné.
Do auta pro sedm se nás nasoukalo 10, v kufru vyskládaná zavazadla až po střechu, a co se nevešlo, jsme vezli na klíně. Aspoň mi neměla kam padat hlava a dobře jsem se vyspala. Když se mamince vedle udělalo špatně, propukla hromadná panika, protože nikoho nenapadlo přibalit igelitový pytlík. Naštěstí jsme vyhrabali prázdný pytlík od brambůrek a jen o fous zabránili katastrofě. Po necelé půlhodince na dálnici jsme zjistili, že chytrý nápad vyrazit brzy mělo víc lidí. Přesněji, snad všichni z přilehlých oblastí. U nás doma jsem už nějaký čas v dopravních zácpách strávila, ale tohle se vůbec nedá srovnat. Několik hodin (!!!) jsme popojížděli na jedničku a nebo prostě stáli. Z dálnice se stala spíš promenáda, na které si lidé protahovali nohy, svačili, a vykonávali všechny ostatní potřeby! K odpočívadlu to bylo daleko, tak si prostě přidřepli a bylo to. Kilometry exkrementů a nekonečné haldy odpadků, to jsem v životě neviděla. Z plánovaných pěti hodin to bylo hodin dvanáct!
V roce 2013 jsem s bývalým přítelem jela slavit čínský nový rok do provincie Gansu, jedná se o jednu z nejchudších oblastí v Číně. Hlavní město Lanzhou je od Šanghaje po kolejích vzdáleno něco přes 2000 kilometrů a rychlovlakem celá cesta trvá minimálně 10 hodin. Na vlak se nám však nepodařilo koupit lístek, a tak zbýval autobus. Po 25 hodinách jsme dorazili do městečka Ping Liang, měla jsem problémy dopnout zip u bot, jak jsem měla nateklé nohy. Přítel tvrdil, že místo, odkud pochází, má kolem 40 000 obyvatel, myslela jsem si tak, že tady naše cesta končí. S kufry jsme však pokračovali na stanoviště mikrobusů, které rozvážely po přilehlých vesnicích. Vysadili nás na malé křižovatce uprostřed ničeho, a protože naše cesta dál už nebyla zpevněná, následovala půlhodinová procházka, během které jsme nesli kufry v ruce. Ještě že jsme sportovci. Asi myslel, že v celé oblasti dohromady žije 40 000 lidí, protože v naší vesničce stálo asi 20 domů a to bylo vše. Do nejbližší vesnice to bylo přes dva kopce. Přitelovi rodiče bydleli v malém hliněném stavení ve tvaru čtverce s nádvořím uprostřed, tedy klasický čínský půdorys. Voda se nosila ze společné studně za branou, ohřívala se na plotně a na záchod se chodilo do kadibudky. Spousta lidí ani tu neměla a chodila na pole, kde si každý vyhloubil svou jámu. Elektřinu jsme měli, ale žádné topení. Většinu času doma jsme tak trávili na posteli, která se vyhřívala malou pecí pod ní. Kvůli sněhové kalamitě z plánovaných dvou týdnů byly týdny tři, protože nejezdily ani vlaky ani autobusy. Tři týdny jsem se tedy myla u lavoru, někdy jsem se nemyla vůbec, byla strašná zima. Někdy jsem měla pocit, že uvnitř ještě víc než venku. Rozhodně to byl zážitek. Než napadl sníh, sousedi každé ráno vyháněli krávy a kozy na pastvu na trávu u řeky v údolí. Kopce byly spíš písčité, sem tam nějaký uschlý keř, sem tam tráva. Jednou mi to na procházce v kopcích uklouzlo a padala jsem dolů. Naštěstí jsem se zachytila trsu trávy, jinak bych se skutálela z pěkné výšky a přistála na kamenech dole. Na trávě jsem tam visela celkem dlouho. Stihla jsem z paniky přejít k rozjímání o svém dosavadním životě, až po rozhodnutí to risknout a přeskočit k dalšímu trsu trávy, po kterém bych mohla vylézt výš. No, nešlo to tak hladce jako ve filmu. Tráva se se mnou utrhla a sunula jsem se pískem níž a níž, až jsem se zastavila o kámen. Potom už se mi naštěstí podařilo vyškrábat se zpět nahoru a dojít celá špinavá a poškrábaná do vesnice, kde mě už všichni hledali.
Letos oslavy nového roku snad proběhnou klidně a bez velkých dobrodružství. Jak jsme přivítali Rok krysy přivítali v provincii Anhui vám povím zase příště.